KOLEM LÍPY OPADANÉ

Kolem lípy opadané

nesedá už nikdo v stínu,

krávy jdou tu na pastvinu,

zlato listí na ně kane.

Nad statky se šedě kouří,

v chladné mrtvo sešeření

vítr zaplakal

jako člověk, který vzpomínal,

toužil po někom

nebo po něčem,

co už dávno není,

aneb co by býti mělo,

čeho by se srdci chtělo.

Proč ten vítr strašně bouří,

rve tu lípu u myslivny

v sesmutnělém osamění?

Pro hřích její, že tak divný

jednou probouzela svět,

že tak voněla, že květ

její zpíval píseň srdce,

družnosti a odevzdání,

těm, kdož přijíti by měli

v chvílích, jež tak rychle pádí,

dnes, neb nanejvýše zítra,

když čekalo lásku mládí?