KOLEM PASAČKY

Již jaro zase kráčí v lada,

v karmínu zoři hasne den,

mdlé světlo v zeleň zticha padá,

hus štěbot s mezí slyšet jen.

Kol pasačky jdu... Scvrklá, šedá

babička, jak ji dávno znám,

tak ztěžka jen se z trávy zvedá,

že den se kácí v náruč tmám.

Tu v moři trav a pampelišek

a pryšců s jitrem sedává,

nad vším spí zápach smolných šišek

a mlha lesů modravá.

Den celý co pak myslí tady

nejstarší ze vsi lidský stín?

Tu slyšet křiky ptačí vády

a bílý květ jí padá v klín,

tu vítr hvízdá mhou a bouří

topolů listy v úpění...

Jen bába z krátké dýmky kouří

a staré říká modlení...

Pak ztěžka vstává... Slunce teče

pod strání pluhy servané...

Ó jak jí pod hrudy to vleče,

na lůžku dávno ustlané!