KOLO OSUDU.

Točí se, valí a valí

přes celou širokou zem,

všichni tu, bídní a malí,

po jeho stupnici jdem’.

Prachu co polokruh jeden,

druhý se dotýká hvězd,

hřídel ten od konce veden

ke konci vesmíru jest.

Valí se – slyšeti není

kolot těch obrovských os,

rachot, ni hukot, ni hřmění,

jakby vše utlumil kdos.

Časem jen výkřik ti volá,

s očima stuhlýma v sloup

někdo že s osudu kola

v závratnou skácel se hloub.

Kolo však dále se valí

přes celou širokou zem,

všichni tu, bídní a malí,

po jeho stupnici jdem’.

V pohyb, kdo pohnul jím prvý,

nevíme – v starostech líc,

víme jen: Pláčem ni krví

nikdo je nestaví víc.

Nestaví ďas je ni člověk,

nestaví v chodu je Bůh,

od věků mhavých zas po věk

v nesmírný valí se kruh.

Kde jste, ó, snílkové, reci,

zápasem mladým již zpět

zvrátiti chtěli jste přeci

příšerně stejný ten let?

S plamenem nadšení v oku,

na čele krůpějí znoj,

v srdci svém nenávist k soku,

v odvážný hřměli jste boj.

A již se zdálo, že vázne

mohutný kolesa zjev –

v tom se to zasmálo: Blázne! –

pod kolem vystřikla krev.

Po mrtvých tělech se valí

kolo dál přes celou zem,

všichni tu, bídní a malí,

po jeho stupnici jdem’.

K zápasu vypjaty paže,

po stupních jeho jde muž,

s láskou si po bok svůj váže

mladou a oddanou druž.

Šeptá jí: Dej mi dlaň svoji,

tak se to půjde mi snáz’

v nerovném s osudem boji,

strašný kde mračí se sráz!

Budu tě chránit a stříci,

a ty zas děcku buď štít,

za vás se s úsměvem v líci,

duše mé drahé, chci bít.

Povedu vzhůru vás, vzhůru

po vratké koleji cest,

strhnu vám v života chmuru

několik oblačných hvězd!

A kolo dále se valí,

valí se září a tmou,

všichni tři, bídní a malí,

po jeho stupnici jdou.

Ale když nad divou strží

vichřice ve tváři šleh,

sotva muž sám se již drží,

smrtný už slyší vát dech:

Zaškubá bolest mu rety,

výčitky uštkne ho žal,

že ty dva bezmocné květy

ke svému osudu spjal.

V obličej ženy své bílý

pohlédne – jaký to div!

Co on si zoufá, v té chvíli

ona má úsměv jak dřív.

V očích plá taká jí víra,

smíření s dobrým i zlým,

s novou že silou se vzpírá,

zachráněn úsměvem tím...

A kolo dále se valí,

valí se přes celou zem,

všichni tu, bídní a malí,

po jeho stupnici jdem’.

Všecko pak člověk když stekl,

vítězným pochodem hrd,

na konec přece se lekl:

u schodu sledního – Smrt.

Sedí tam u věčna kraje,

měří čas v hodinách svých,

kolem úst bez masa hraje

stále jí útrpný smích.

Myslí si: K čemu ty touhy,

zápasy, bolestí blín,

naposled, buď si let dlouhý,

musí vše padnout mi v klín!

Tomu zrak pláčem se kalí,

druhý jde v náruč jí něm,

kolo však dále se valí

přes celou širokou zem...