KOLO OSUDU.

Ze srdce poupě pučelo,

v něž oko lásku naselo,

na srdci květ pak nosila,

jej slzičkama rosila;

do světa láska utekla –

za ní se bída přivlékla

i byla nuzná žebračka,

a lid jí říkal tulačka.

Než brzy skryla matku zem

a dětsko bylo sirotkem.

I rostlo jako divý květ,

co na skalinách rozeset,

a když rozkvetla na líčku,

v ráj změnila svou uličku.

Zabloudil v ráj ten mládenec

a líbal rty i růměnec,

a když byl slíbal s růže pel,

byl nevěrný a odešel.

Ze srdce poupě pučelo,

v níž oko lásku naselo,

na srdci květ pak nosila,

jej slzičkami rosila;

do světa láska utekla,

za ní se bída přivlekla,

i byla bídná žebračka,

a lid jí říkal tulačka.

Tak osud kolo převrací

a sterá srdce utrací –

za kolem tato písnička

ta mrtvá sbírá srdíčka.