Kolo spěchá, osa zvoní,

Kolo spěchá, osa zvoní,

z města domů smím se bráti,

tma se plíží dlouhou tratí,

chvíli jen, a vjedem do ní.

Stín se s plachým stínem honí,

sotva možno rozeznati

hnědé hroudy na souvrati,

křoví, jež se k mezi kloní.

Mlčí hluk, v němž přepych tupý

s bídou, která lká a úpí,

v zmatené se splítá tlupy,

na pole a širá lada

ticho měkkou ruku vkládá,

hvězdná záře na ně padá.