KOLO VZPOMÍNKY.

Já hrdý vyznavač radostné vědy

a velkých slibů povrhovatel,

přec jednou rád bych a též naposledy

hustému davu prorokovat šel.

Až spitého mne zvukem slov i leskem,

lid oklamaný zvedne na svůj štít,

pak srdce pukne v hrudi mé; chci bleskem

nad vřavou vln jak stožár sžehnut být.

Tak by to bylo nejkrásnější: k sledu

ni tuchy nemít, že se blíží zmar;

za ruku nikoho se nepovedu,

až půjdu v kraje sešeřených jar;

bez vážné zpovědi a bez vzpomínek

a bez výčitky chci jít v temnotu,

bez doprovodu vil a lesních žínek,

bez pláče, bez faunského chechtotu.

Neb v onu nikým nepřežitou chvíli

já vkládám peklo nejčernějších muk:

nad chorým skloněn lékař uslyší-li

dech bezdechý, neslyšný srdce tluk.

Poslední atom toho okamžení,

než duch se zjasní novou svobodou,

ďábelským kouzlem ve věčnost se mění,

ve věčnost věků. Já kdys pod vodou

žil za vteřinu hrůzyplnou sudbu

a delší, než se může vřítit v sen.

Kdo umírá, neslyší rajskou hudbu,

neslyší z pekla zatracenců sten,

však slyší, cítí, chutná, hmatá, vnímá

své živobytí v jeden okamžik,

v sloup očima se obracejícíma

zří nazpět, co se mezi hrob a vznik

příběhů hluchých střemhlav slepě vrhlo,

zří na sta možností a tisíc vin,

vše, od čeho se srdce neodtrhlo,

zří vědomý a nepříčetný čin.

Čas zastaví se. Promění se scena.

Již na loži se chorý nevidí,

kolkolem bařina je rozestřena

bez kněze, bez kvilu a bez lidí,

sám stojí po kotníky v rašelině

a padá, padá, padá hloub a hloub,

nadarmo pátrá po pomocné třtině,

by pevnou nohou v pevnou půdu stoup.

Tu náhle – kde se vzaly tu se vzaly –

pláň celá hrůzami je pokryta:

Medusy slizké, trpasličí svaly,

bezkrevné zjevy z hlubin Cocyta.

A kolem tonoucího tančí kolo

běsové odevšad, jen z Lethe ne,

a polo strhují a vábí polo

údy a prsty horce slepené.

Nad ložem kdosi zoufale se sklání,

že někdo jiný došel hodinky,

a pláče: ó, jak tiché umírání...

Já jmenuji to: kolo vzpomínky.

Ne, nechci vzpomínat a propadat se

v tůň bezhlesnou tak pomalu a tup,

nechci, by bratru, milence ni matce

kles do náručí bezvládný můj trup,

však pro idoly, které jsou mi ničím,

a v hodinu, jíž napřed nechci znát,

kéž slávy lhané horečkou se zničím!

Do lidu prorokovat půjdu rád.