KOLO

A všecko bylo už a všecko bude znova...

Bolestný výkřik každý, touha básníkova,

sny toužné srdcí mladých, když jim otvírá se

zjevení života a v ranní svítí kráse,

kvil matek teskný, dětí mazlivý hlas měkký,

zpěv vášně, zubů skřípot zoufáním a vzteky,

a kladiv údery a mečů znění jasné

a šepot trhaný, když rvaná naděj hasne –

a co víc ještě prudce prošumí nám duší

a všecko, všecko to, co člověk sní a tuší,

a všecko to, čím zápasí a hřeší,

a všecko to, čím míjivě se těší,

zda neprochvělo dávno tisícerou hlavou

a neopilo vlnou šumnou, bouřně žhavou

a neubilo miliony? Neboť žití

odvěkým kruhem ve tmy neznámé se řítí,

je věčně stejné v neustálé změně;

to píseň nesmrtná, jež chví se neskončeně

a hlasů nespočetných tóny jsou v ní slity –

Ó, zdali neslyšíš, že tisíceré vryty

jsou stopy v naši zem, jež rodí nás i skryje,

že vzduch, jejž dýcháme, je jedna symfonie

všech hlasů pradávných už před dávnými lety?

Ó, slyš... a zachytíš znov slova, sloky, věty

stesku i lásky, pochyb, naděje i síly,

čím lkalo zoufání, čím touhy hovořily,

šeptala oddanost a pevně řekla víra.

Neb věčně život rodí se, nic neumírá.

To refrén věčný je, to sinajská jsou slova.

A všecko bylo již a všecko bude znova.