KOLOBĚH

Ten těžký pocit trýzní nás a mámí:

Jsme jenom zrní v kosmu opuštěné

a příval času přes hlavy se žene,

by navždycky nás zakryl zátopami.

V nich pohřbeny jsou nesmírnými tmami

myšlenky naše smělé, rozhořelé,

nad všemi činy věčná noc se sklene.

A přece věřím: ne, my nejsme sami.

Z minulých věků do spánků nám tlukou

tajemné hlasy v nové naše ráno

a náhle cítíme jak teplý dotek rukou.

Ve věčném koloběhu se zas vrací,

co bylo kdysi horce prožíváno,

sny, naděje i touhy dávných generací.