KOLOBĚH.

Hřbitov se dívá tiše do oken

a s druhé strany rudá školy střecha.

Tam mdle se sklání podzimkový den

a zde houf děcek bělovlasých spěchá,

tam zeleně se temní stromů stín,

pomníků skvrna z něho volá bílá,

a zde jak hejna ptáků od lučin

by ve zpěvném se zmatku rozptýlila.

Tak vidím to dnes, rok už za rokem:

tam tichý oddech a zde nové žití.

Tam zapad’ lidský osud s horkým snem,

s úzkostí, touhou v prudkém vlnobití,

a zde ten drobný kluk, co běží bos

a zplna hrdla křičí v rozhoření,

to před očima jako zázrak cos

se plesně rozšumělo, tryská, pění...

A tichá moudrost vzchází v duši mi,

prostá a naivní jak moudrost dědů.

Zřím: život teče proudy tesknými

a doplyne k těm vrátkům kuposledu,

zašumí tichý strom a tráva pohne se,

pták zazpívá, zvuk z bílé mlhy stéká,

na chvilku jeho sten se temnem roznese

a umlkne... a letí do daleka...

A život dále tryskne, silný, zářící.

Zas děti zrodí se a jaro půjde zemí,

zas vůně mladé lásky dýchne do lící

a vybouří se vzdechem, nadějemi.

Zas jiný člověk na tom koutku tvém

se bude trýznit, jásat, rozechvívat –

a nad přetěžkým, tvrdým kamenem

jen tichým ševelem strom bude zpívat.