KOLOVRÁTKÁŘ.

Vozím svůj kolovrátek,

světem se nuzačím,

ve svátek jako v pátek

svou klikou otáčím.

A nemám ženy, dětí –

a nemám domova –

kdo ví, kdo moje kosti

a kde je pochová.

Písně, jež nejsou moje

a s nimiž necítím,

točím z mrtvého stroje

a zívám mezitím.

Co tisíckrát jsem slýchal,

to vříská, píská zas,

hrá v skok – a já bych vzdýchal –

kéž roztříská to ďas!

Ach, ty můj věrný Karo,

schlíplá je hlava tvá –

a též byl’s šprým a jaro,

teď zhloupl’s jako já.

Jak beránek, pln strachu,

jenž ani netiká –

tak, milý starý brachu,

nás šlechtí muzika!

Ó kdybych jenom housle

o jedné struně měl

a uměl na ni zahrát,

jak rád bych světem šel!

Hrál bych, co potok šplouná,

co v srdci výská, lká:

Byla by píseň skrovná,

však aspoň píseň má!