KOLOVRÁTKÁŘ.

Co osud ne, to doved’ zdárný synek,

a věk co ne, to sdrala lidská hluš:

vlas do běla a chmury upomínek

a zrytá tvář, ať prací, slzou juž –

jen kolovrátek na zad s popruhem

mu zůstal dosud věrným soudruhem.

A na půl slep a skoro hluch

on děl jen vždycky: Zaplať Bůh!

Noc padla k zemi na bělavém hávu,

i havran mrazem v úkryt kdesi tíh’;

on z města šel, kde lidem pro zábavu

za chleba hrál a za groš dával smích.

A kde tak síně v zlaté nádheře,

tam postavili psa si před dvéře –

on slyše cos, a skoro hluch,

jen odpovídal: Zaplať Bůh!

A vločky sněhu dál v tu noci mhavou

jak jemu v duši vzdechy skrápějí –

a on jen kýv’ si k tomu těžkou hlavou,

když nohu zdvihal z tůně závějí

a v prázdnou dlaň pak hleděl k posledu,

kde jenom slza ztuhla do ledu...

je na půl slep a skoro hluch

a řekne zvykem: Zaplať Bůh!

Jsou chatrné juž prý to melodie,

kdy sám i stroj tak mnohdy přeskočí,

a ku plesu-li mláď si ruce svije,

tu dědek píseň sotva dotočí –

a chvící dlaň se plouží v kolovrat,

by dál moh’ jíst a lidem v kolo hrát –

leč na půl slep a skoro hluch

děl s povzdechem si: „Pomoz Bůh!“

Eh, noc a mráz jak lid má hluché uši –

i Bůh tak mnohdy k bídě neslyší!

a míň-li kdes o sešlou, lidskou duši,

ni vrabec proto tikot neztiší –

Zpol zapadlý a v prsou tuhý mráz,

chyt’ za kliku a točil v ráz a snáz

a vesele, až slep a hluch

pad’ v závěji: Nu zaplať Bůh!...