Kolumbus na moři.

Loď vzbouřena je proti Kolumbovi.

„Tys vyvábil nás nadějnými slovy

a slibováním, jak nám budeš vděčným,

a teď nás táhneš mořem nekonečným

vstříc smrti z hladu! Vrať se hned v tu dobu,

než svrhneme tě do vodního hrobu!“

Tak zuřil zástup. Kolumbus jim vece:

„„Já ve výpočtu neklamu se přece!

Jen buďte mužni, víru mějte pevnou

a země záhy stane se nám zjevnou!““

A oni na to: „Měj si lhůtu denní!

Však nesplní-li se tvé chlacholení,

pak pomstíme se na tvé hlavě bědné!“ –

Den zašel zvolna, noční temno bledne –

již na nebesích zoře prosvitává. –

Dav lodníkův se hrne, jako láva

a jako bouře v horách dutě hřmící.

„Skloň ke smrti svou hlavu mudrující,

a kaj se z hříchu!“ Kolumbus si klekl,

a k nebi vzhlídnuv, odhodlaně řekl:

„„Když nemám dojíť cíle touženého,

buď, Pane dobrý, spásou lidu mého!““

Tři sáhli po něm, zírajíce temně.

V tom se stěžně hlas zazněl: „Země, země!“

Štít slunce vyplul nade světem novým,

a mužstvo padlo k nohám Kolumbovým.

Jas ranní zoře ozářil mu čelo,

a „Země, země!“ ze všech hrdel znělo.