KOMEDIANT.

Vzduch, vlahý ještě noci těhotenstvím

ovívá moje unavené tělo,

opilé touhou, pokořeným ženstvím

a vším, co před hodinou burácelo.

Okolo dálky sluncem rozjasněné

vzpínají kamsi ramena svá bílá

v extasi hymny nikdy nedozněné,

v níž hýří slavná zašlé noci síla.

Na břehu řeky ležím, vítěz kleslý,

imperator zbavený panování,

po žhoucích rozkoších, jichž vlny klesly

v oddechu chvíle dobojování.

Nad hlavou mou plá slunce do krvava,

v zeleni lučin paprsky své skrývá,

větvemi topol opuštěný mává

a vážně ke mně, jak já k němu, zpívá.

Nádherné jitro prudce zadýchané

v královském šatu přírodou jde tiše –

já, komediant, k jeho přivítané

si deklamuji pasus ze Záviše...