KOMENSKÝ.

Jest nám tak velebno, tak plesno spolu,

tak slavno nám! Jak slavná hvězdy zář

k nám z protržených mraků splývá dolů,

tak jeho vážná myslitelská tvář

k nám plane hvězdně z minulosti bolu,

z dob hanby, smrti, zřícenin a muk!

Náš krví zpilý los, ta divá báje,

když bouřně došílel a mdlobou chorou

již dosténal pod chmurnou Bílou horou:

z té pouště zoufalé vstal on, květ z ráje,

z hrud hrobních dunění jak hymny zvuk

zní jeho hlas! Mře národ – však mu vstává

z ran mroucí hrudi – člověčenstva sláva!

Rod český hynul – jeden Čech jen zbyl,

muž jeden cnosti národa jal v sebe,

duch otčiny, z ní vymučen, se vžil

ves v ducha jednoho, on vžil se v Tebe,

ty věštče, stojící jak pomník živý

nad národem svým v jeho smrti době!

Hle bezdomý, jenž v cizí zahnán nivy,

vše klenoty své vlasti nosil v sobě:

ves její zápal šlechetný a čest,

a v duchu světlo, jež se věkům stkví,

a v srdci svaté, lidské bratrství!

Kdo strážný dědic všech těch skvostů jest?

Jak jeho jméno zní? Kdo smí je říci!

Jen silných varhan slavný, vroucí zpěv

má hlaholy, jež hodny jsou, by k němu

se družily. Kdo jest? Ten velký zjev

je nadzemský jak duha sálající,

jež pne se k výši od obzoru lemů

z chmur slzících, jak brána v krasší světy.

Kdo jest? On dobro jest, on milující

je lidskosť, která soucitnými vzněty

až k jádru lidství proniká. Kdo jest?

Onť láska vtělená, onť moudrosť čistá,

jež slyší přírody posvátnou zvěsť

a tuší boha, člověka však vine

jak člověk v náruč; výsosť blaha chystá

proň v duši dětské, v chrámě neviny!

On děcku s úsměvem v jas pravdy kyne –

a stoletím ty jeho pokyny

v jas pravdy dosud září; v nich co plane,

on čemu učil, jakých hledal met,

ó blaze, blaze, spatří-li to svět,

že po věcích se kdys to skutkem stane!

Kdo že jest on? On apoštol jest čelný

a prorok bratrství, onť jeho rek

a trpitel, on mluvčí vlastenský

pravd, jimiž celý svět se k spolné snaze budí,

onť srdce nejhlubší, jež bilo v české hrudi,

syn malé Moravy, ctěn přes prostor a věk,

syn velké Slávy, mrtvý nesmrtelný,

náš lásky učitel, náš Komenský.

Ó lide náš! Když v době rozervané

se zrodil on z tvých muk a bolestí:

ó kdo se dočká, jaký výkvět vzplane

kdys, lide drahý, z tebe ve štěstí?