KOMENSKÝ.*)

Ve stonu vichřice a mrazném šlehu,

jenž v roucho, vlas i vous tkal třpytný led,

sbor psanců klečel na pomezí v sněhu

zpět pohlížeje v slzách naposled:

„Již s Bohem, vlasti! Do širého světa

jdem’ vyhnancové smutní – po všem veta!“

Pláč k nebi stoupal z duší hluboka,

až pozdvihl se v bědujících středu

muž vážné tváře, laskavého vzhledu,

v němž slzou prosvit’ zápal proroka:

„Již vznesme kříž svůj, bratří milovaní,

a v posled pocelujme rodnou zem’,

tu matku sirou, pomodlem’ se za ni,

by Hospodin jí zůstal ochráncem.

Tam setbu naši divá bouře smetla

a v cizinu nás vrhá vzteklý vír,

však zbyl nám mocný štít, zbraň ducha světlá;

jí šiřme světem bratrství a mír

a nejsnažněji klaďme dobra sémě

v hruď mládeže, kde dřímá příští svět,

by lepší, spanilejší vzrostlo plémě

z běd, temnoty a bouří těchto let. –

Ó, již mi v mlhách svitá rajským leskem

ta doba šťastnější, v níž vyraší

zas libý květ i v pustém luhu českém,

a pevná víra skráň mi povznáší,

že přes vyhnanství skaliny a hloží

zpět uvede nás v domov ruka boží!“

Tak bratr Amos posiloval druhy,

a políbivše zemi, na níž tál

jich slzou horkou ledu příkrov tuhý,

mez vlasti překročili, zašli v dál.

Nad krajem českým chmura smutně vlála,

jíž nekmital ni paprsk v mrtvý luh,

a cizím nivám světla jeho plála –

hvězd těchto sluncem Amosův byl duch.

Kam bludnou nohou vkročil v cizí lada,

květ spanilý mu v každé stopě rost’

a s něžnou láskou sila v srdce mladá

dlaň jeho lepší lidstva budoucnost

a brzy obrem strměl v duchů říši

svět širý podmaniv své jasné výši.

Leč také strasť, již poznal v žití záhy,

mu byla věrnou družkou bludné dráhy.

Trud, svízel, nouzi, ztrátu duší milých,

zášť, nevděk, ústrk, soků pletichu,

zmar, zneuznání tužeb ušlechtilých –

vše našel v trpkém sudby kalichu,

a žehem bolestným vždy v srdci plála

strasť z bídy vlasti, touha po ní stálá.

Z niv Polsky družné, z luhů Britska dálných

k ní zraky pjal, se švédských břehů skalných,

na vratké palubě ve hluku vln

a svistu lan snil o ní stesku pln,

v lad pruských písku, v révách Tokaje,

a chtivě pátral ve tmách po záblesku,

jenž v uvolněnou vlasť by zjevil stezku;

vždy oklamán a znovu doufaje

tam v onu stranu hleděl smutným okem –

však bez útěchy rok se střídal s rokem...

Již schýlila se hlava v stáří sněhu,

zrak, země syt, se k hvězdám upínal

a v městě hostinném na mořském břehu

kmet velký, vlasti dalek, zhasínal.

V tu chvíli duch, svět opustiti maje,

jak blesku mihem ještě přelétá

dnů zašlých pásmo, všechny známé kraje,

kde upomínka mládí rozkvétá.

I zamodral se v jeho vnitřním oku

tlum Karpat, mlýn u tiché vesnice,

svit’ Přerov, Fulnek, svědci šťastných roků,

než bouř ho svála na břeh Orlice,

zří jasný proud, hrad Žerotínů vlídný,

kde z Labyrintu světa, psanec bídný,

si v lesní skrýši našel srdce ráj...

A žhavá touha naposled ho chvátí –

Již konec! V rodnou zem’ se nenavrátí.

Však nereptá. Jen slza teče lící,

dlaň povznáší se, vlasti žehnající:

„Měj, národe, mé požehnání vroucí,

mocnější nad žehnání otců mých

a jdoucí s tebou v síle nehynoucí

až ku pahrbkům končin věčitých,

buď ratolestí u studánek živých,

jež nad zeď roste, povždy zelená,

v prach klesniž pýcha nepřátel tvých divých

a ty drť patou jejich temena!“

S tím požehnáním hasnoucí již hledy

v dál, k rodné straně létly naposledy.

Leč tu se ozval v jeho smrtnou dumu

ten svatý hlas, jejž slýchal vnitřní sluch,

když uzavřev se pozemskému šumu

v taj noříval se nadehvězdných tuch:

„Již po všech bouřích mír ti kyne v hrobě,

jejž tělu tvému chystá cizí luh,

však navrátí se kdysi v lepší době

do blažší otčiny tvůj světlý duch.“

I stalo se. Žil dále nad mohylou

a vrátil se i v domovinu milou.

Zas žehnajíc se vznáší mezi námi

ta velebná i libá postava,

zrak hvězdný, každému z nás mile známý,

tvář ušlechtilá, vážná, laskavá,

měst ruchem tiše kráčí s dumnou skrání,

ves každá zná těch lící vlídný jas,

zná patriarchu, který něžně sklání

dlaň pečlivou na hebký dětský vlas

a vážně dí, an zrak mu láskou svítí:

„Pojď, synu milý, uč se moudrým býti!“

I mluví k starým, všemu lidu hlásá:

„Jen v srdci dětském příští zdar a spása!

Svou lásku cele obětujme jemu,

stkvost moudrosti a dobra množme v něm,

ku vlasti lásku, lásku k lidstvu všemu

a touhu k jasným pravdy výsostem,

by vzrostlo po nás pokolení nové,

jež vešlo by v to šťastné Kanaán,

kam létali již toužní moji snové,

když lid můj hynul ve tmách ušlapán.

Aj, zora jitřní mrákotou mu zkvetla

a prchnou bohdá chmury poslední:

ve věku příštím, věku pravdy, světla,

nad vlastí mou se plně rozední.“