KOMENSKÝ

Vstal z lidu svého, by žil pro svůj lid

a pochodeň mu rozžhal jasných blesků,

vzal vyhnance hůl, nepoznal, co klid,

a záhy šlapal do ciziny stezku,

v sluch dumy exulantů slyšel bít,

a žalmy chvějící se, plné stesků

těch, kteří plakali pro dědů chaty;

všech pohár žluče vypil vrchovatý.

Ne pouze jim – leč lidstvu rozlil světla,

že porosen jím dokola byl svět,

že růže naděje všem v srdcích vzkvetla,

že v pažích mdlých se vzbouzel nový vznět,

že zdálo se, ta trestající metla,

jíž Hospodin bil stádo svoje, v květ

se zaměnila hůl jak Árónova...

A vše zmoh silou myšlenky a slova.

Jak prorok on slul Ámos – Jeho símě

po věcích vzrostlo v netušenou žeň,

šel, nesa světlo, jako Kryštof týmě

pod Spasitelem klonil, pochodeň

jak Prométheus, jako Atlas břímě

dal druhu, símě hořčičné až v peň

se vzneslo mocný z „hlubin bezpečnosti“

a jeho plody: výkvět lidských ctností.

Vy žáci Jeho! – Můž být větší pýchy?

Vy jeho dědictví jste pevnou stráží.

Vy klasy pěstujte z jeho líchy,

výš zář jste vznesli klesající paží,

váš prací posvěcený život tichý

zná pokrok jen, vy zříte na závaží,

jak chví se, padá v dlani nové doby –

Vy znáte pouze kolébky – ne hroby.

Vy první puky žití otvíráte,

vstříc slunci poznání je strouce blíž,

by ve lidskosti vzplály zoři zlaté,

ať palác domov jich, ať veská chýš,

je dechem, teplem matek zahříváte,

jim k retům pravdy posunete číš,

jeť heslo jedno vaše aureola

a stačí za vše: Komenského škola!

Co sešlo se vás v prázdně slavný den!

Jak hrdě patří na vás matka Sláva!

Tvůj, Comenie, splněn dávný sen,

druh druhu světla pochodeň, hle, dává!

Do proudů vřavy a do víru změn

zas ideálem pravé slunce vstává:

Tvé, Otče, slunce, po věcích se vrací

i v prázdni vaší volajíc vás k práci!