KOMENSKÝ

Kdys v dálné Florencii na prahu můj stanul krok,

kde z hloubi síně z obrazu se kdosi vážně díval.

Prý stařec neznámý, děl katalog. Mně citů příval

však pravil, dobře žeť mi znám, kdo Bohu na úrok

svůj každý dával čin, žeť zde jak z hlubin věků patří

v mou duši, nejvýš kdo se k nebi vznesl z dávných Bratří.

Bůh dal mu srdce po obecném dobrém toužící,

ač pít dal také kalich hrůzy v labyrintu světa:

dal zřít mu, co kdy miloval, že po všem snad je veta,

hůl vyhnance žeť za vše dostal s jiných tisíci,

žeť hasnou lampy jejich, poslední též padá svícen,

ač světu zářit bílý plamen ždál, jenž na něm vznícen.

Svůj trpký kalich v dlani, on přec toužit neustal,

kam dobra potůček, jenž z Boha plyne, dál jej vodil:

jda při něm, pro jiné vždy rozmnožoval z Boha podíl,

jenž tím přec nemenšil se, v strom vždy větší vyrůstal.

Tu k mocným spěl, by ku pomoci přišli jeho lidu,

tu truchlivému v opuštění přispěl snášet bídu

(vždyť za chudé psal ještě v mladosti list do nebe) –

tu k divadlu všech věcí zval a vodil své i cizí,

je učil mládež vést, z ní lepší rod by vzrůstal, ryzí,

jenž po jednom by potřebném jen toužil pro sebe:

vždy k Bohu lnouti věrou, láskou, doufáním i činy

a v hrůzách směřovati bezpečnosti do hlubiny...

Ač z vichřic všemu světu hledal cestu k pokoji,

ač v cizích národech byl zmítán světa ve mumraji,

přec vždy se duší, srdcem vracel k národu a kraji,

jichž jazyk milostně mu zněl i v hrůzy příboji –

a ještě v smutku rozžehnání volal v časů zlý rej:

„Živ, národe buď posvěcený Bohu, neumírej!“