KOMIK.

Má příjem dnes a vtipy pohotově;

tak hrou svou četné obecenstvo baví,

že po každém se pohybu či slově

hned potlesku naň snese příval pravý.

Hra skončena – a síní nepřehlednou

dav obecenstva tleská, hřmoty tropí,

chce miláčka zřít svého ještě jednou;

než marně, – komik zmizel beze stopy.

Ten klikatými spěchá uličkami;

ni času neměl svléci masku svoji;

teď zastavil se, – před ním domek známý;

jen okamžik – a ve své jizbě stojí.

„Co Katuška?“ rty pracně vyrazily.

A bledá žena mlčky ukázala

mu na postýlku, na níž přede chvílí

v sen věčný klesla dcerka jeho malá.

V tu chvíli ti, již tak jej mají v lásce,

snad na miláčka zdraví někde pijí;

co ubožák ten v pitvorné své masce

se v hořkém pláči na podlaze svíjí.

A zítra, až mu pochovají dítě,

zas vesele hrát bude jako kdysi,

však slzy bude polykat a skrytě

snad za kulisou pláčem uleví si.