KOMINÍK.

Já ubohý kominík!

Sotva vejdu na ulici,

již mne stihá dětí křik;

umouněnou mojí lící

každá chůva straší dítě,

jak jen plačky ozve se:

„Kominík až uvidí tě,

jistě si tě odnese!“

Líto je mi nastokrát,

přede mnou že utíkáte,

hrával bych si často rád

s vámi, moje děti zlaté.

Vždyť jsem jako lidé jiní,

jak z vás mnohé nahlídlo

a jen barva sazí činí

ze mne černé strašidlo.

Počkejte jen, dětičky,

půjdu domů, smyju saze,

zbělím náhle celičký,

zvyknete si na mne snáze.

Vždy i pod tou barvou černou

dobré srdce slyšte bít,

tvářností mou malichernou

nedejte se ošálit.