KOMÍNY

Bylo to v dubnu, táhlo poledne

jednoho panenského dne,

jenž, aby zkrásněl, umyl se po ránu rosou,

továrním šel jsem předměstím,

mysl jsem vedl jarem tím

veselou, zcuchanou, bosou.

Do ulic slunce proudilo

přes ploché střechy dílen, šikmé světlíky,

přes pravoúhlá zdiva, železné konstrukce

a po pás vroucně se hroužilo

do křehké zeleně stromů,

jež přišly sem z hořejších zahrad a niv

v zákoutí továren, na dvory domů

po různu jedny, melancholické trochu,

husím pochodem jiné, za ruce držící se,

aby tu kolem šedivých zdiv,

jako když láska se rozleje,

natáhly svoje aleje.

Přidušen lomoz práce hučel

ve vnitru budov za zdmi a za skly,

pokojně duben nad nimi pučel,

časem jen kdesi praskly

rány do plechu,

kráčel jsem po dlažbě ssající slunce,

srdce si brnkalo na jedné strunce,

jako když chodil jsem po mechu.

Tu na křižovatce stanul jsem

před nízkým továrním průčelím,

děravé zuby cenilo polednem

na stráži stojíc před tělem svým,

tělem jak tábor zdí a kotlů, kol a ploch a hran,

do všech je vmačkujíc stran.

A já jsem stanul okouzlen

v ten jarní den, dubnový den

obrazem přeprůmyslovým,

leč nikoli tvrdé zvíře to,

jež armádou cizopasníků poseto

horečkou práce páchlo, potem kovovým,

mne jalo tak:

od slunce svatozář majíce,

oblohu držíce štíhlé jak světice

svou slávou mi plnily zrak,

cihlové vodotrysky z předměstské hladiny,

tvořící na nebi pateru vidinu,

tovární komíny,

pět Ringhofferových komínů.

Řek’ jsem si: To jsou tedy ty sloupy,

jež nad sebou v oblaku hustém

na hromosvody nabodeném

trůn boha průmyslového,

sobeckého a necitelného

drží.

Řek’ jsem si: to jsou ty ventily,

jimiž si odlehčuje přecpaný těřich města,

pouštěje smrduté větry

v nebesa.

Leč dole stromy tančily kolo

a zeleň naskrz prozářená

křehká byla a chlapecká polo

jak pučící právě žena.

A všecko dovádělo kol

v sluneční lázni vřelé,

svět všecek byl veselý zlatodol,

a komíny ze zlata celé.

Nebylo možno neviděti

jich krásu, jich vznešenost,

i čímsi byly, co může se rděti,

jak palma růst, jak člověk hledět v budoucnost;

mělo svou zpupnost, mělo svou nevinu

pět Ringhofferových komínů.

Jich šamotové cihly

mírnými city zjihly,

usmíval se děd i otec, bratr, syn i vnuk,

děd, nejmenší, věkem zčernalý,

svým zamračením se usmíval,

vnuk, největší, jun jak ze skály,

rozkročen mezi nebem a zemí

mladému bohu se podobal.

Ti mladí vůbec tu stáli kol čela věnec,

cihlovou krajku, stavitelský vavřín

prostě a hrdě nesouce

jak opravdoví, dobří básníci,

na zemi nezadatelné stojící,

leč s hlavou vysoko.

Byla to zvláštní, jímavá vidina

na velkém terči světla,

čarovně oživla komínů rodina

a cizokrajně kvetla.

Řek’ jsem si: krásné jsou

jak řečtí athleti,

řek’ jsem si: nevinné

vzbuzují úctu.

Tu všecky věci, světlo, vzduch

zpívaly,

mně mysl, nervy, srdce vzruch

zpívaly:

Až všecky tovární komíny,

co jich je na širém světě,

jak archandělé a strážci pokladu

bdít budou v zimě i v létě

nad prací-zahradou, veselou štěpnicí,

jež ovoce šlechtěné rodí

pro blaho všech na volné půdě,

pro mezinárodní lodi –

pro blaho všech všem patříce,

do oblak bez bázně strmíce

tu komíny hrotem svých hromosvodů

až do hvězdného chorovodu

žhavými písmeny popíší rozlohy

celičké naší oblohy,

popíší celý nebeský dům:

Laudate genus hominum!