KOMMODORE DEWEY,

– – – toť plané řeči – ano, u sta hromů!

že New York slavil největší svůj svátek,

když kommodore náš z Filipin se vrátil,

že obě strany – a v tom poprvé že

se shodly spolu – nabízely jemu

Dům Bílý a s ním funkci presidenta –

co myslíte si při tom, zemské krysy?

To povýšiti mělo Dewey George?

Řek „hlupáci“ bych, řeknu: pošetilci.

Jsou činy, kterých nelze odměniti,

jest rostlina, jež nikdy nemá květu –

a odměň jej – už ubereš mu ceny

a u toho jej snížíš, kdo jej proved.

– No, kalíšek sem! Hrdlo námořníka

být musí svlaženo a duše dostat

se do nálady, má-li vzpomínati

na chvíli, kdy se tenkrát zahoupala

od světla denního ku branám pekla,

ba, skorem byla v pekle! – To jsou činy,

jež provedeny, odměnou jsou sobě

a všecko, co by svět chtěl přidat k tomu,

je stáhlo by z té říše hvězdné slávy

do bláta země. Provedou se jednou,

snad za sta roků jednou. – Ale výklad

si složte sami. Dám vám jen text k tomu

jak pastor boží slovo o neděli.

Já povím prostě, jak a kde to bylo.

– Tak, správně nalils, zelený ty hochu,

tu vědu nalévání pěstuj vždycky,

když osud přivede tě do okolí

starého námořníka. – Pozvedne-li

však jednou Vlast ten hvězdnatý náš prapor

a nutno bude jíti na fregatu –

jdi na fregatu, jak šel bez reptání

ten starý námořník, jenž dopřává ti

cti, žes mu dát směl sklenku k povzbuzení.

Vy sotva znáte záliv u Manily.

To, braši, představte si velkou kapsu

s uzounkým vchodem, vchod ten uzavřen je

ostrovů řadou, každý ostrov – pevnost,

zkad jícny děl jak duté oči lebek

se dívají a smělci smrtí hrozí.

A celý přístav uvnitř obtažen je

– jsouť Španělové od vždy zbožní páni –

růžencem tvrzí. V této velké kapse

je kapsa menší – záliv u Cavite.

Tam Španělsko má svoje arsenály

a růženec dvoj– až i trojnásobný.

V té menší kapse stálo loďstvo jejich

a – jak snad rozumíte – ochráněno

i přírodou i dovedností lidskou.

Byl první máj a čistě prané ráno,

když stanuli jsme u té velké kapsy –

což „stanuli“ – my ani na vteřinu

se nezastavili a plnou parou

jak labutě jsme pluli modrou vodou

za admirálskou lodí – do zálivu.

Loď za lodí, a všechny pěkně v šňůře,

jak při manevru. Plachých ran pár padlo

z těch očních jam, a přední naše lodi

jim vrátily ten pozdrav desetkráte.

– Jen nalej, hochu! – Bylo to, jak dáš-li

slovíčko ženské. Zpět dostaneš deset.

Tak vepluli jsme do veliké kapsy –

a byl to pohled! V levo dosahuje

až k nebi takřka věnec temných vrchů

a dole vyhlížejí z hájů, zahrad

bělounká města. V pravo jako klenot

Manila svítí do čistého vzduchu

báněmi, věžmi, domy světlých barev.

A lodi naše manevrují směle

do malé kapsy, přímo do Cavite.

Kouř z komínů plul do čistého vzduchu

a ve výši se roztáh na baldachýn –

snad andělové to tak nastrojili,

by pánubohu zakryli tu zkázu,

jež zbožné Španěly zde stihnout měla.

Oh, žertuje se dneska, milé krysy,

však tenkrát – no, nám bylo jinak tenkrát.

U Cavite, jak řek jsem, stáli oni.

Loď vedle lodi, všechny houpaly se

na modré vodě lehce, bezstarostně,

jak slečny v bále, když si muzikanti

nástroje ladí, a ty krasavice

se čepýří už na své tanečníky –

ba, žertuje se dneska, ale tenkrát

nám Španěl mohl zahrát pochod smrti,

jen kdyby – inu řeknem přímo: kdyby

na místě Španěla byl Amerikán,

na místě Montoja náš George Dewey.

Smrt nežli zabí, vždycky ochromuje

a činí bezbranou tu oběť svoji

– jen měl by vědět člověk, obětí kdo,

a komu Osud zvítěziti určil,

a půl dne často, často hodiny jen

je potřebí, by bylo trochu jasno –

tak jícny tvrzí bouchaly a hřměly

a v půlhodině všem nám bylo jasno,

že bouchají a hřmí, by rámusily.

Jich rány netrefily, naše bomby

v ně padaly, zmar nesouce a oheň

a přísně mlčení jim kázajíce.

I lodi jejich ozvaly se krátce

a byl to spíše výkřik uděšení

než obrany. My vpluli v malou kapsu

a v jedné přímce jsme se postavili

loď proti lodi – jako při manevru.

Pak na komando poslali jsme salvu

do španělských těch krasavic a druhou

a třetí, čtvrtou – inu, výzva k tanci,

jak dovede jen naše Amerika.

A krasavice začly se nám klonit

a pýřily se, promlouvaly trochu,

bok zdvihly jedny, druhé, nestydaté,

své zadky vystrčily na nebesa

a třetí zahořely náhlou vášní

a syčíce a šumíce se nesly

po rozbouřeně vodě rozběsněně,

až jako vyčerpány klesly do vln.

Tu pustili jsme čluny na záchranu

tonoucích lidí – – – Nalej sklenku ještě,

jsem hotov skorem se svou povídačkou –

oh, krysy, krysy, takový den zažít,

dost pro život je. A teď představte si:

náš kommodore vsadil ten den v sázku

čest Ameriky, život svůj, svou pověst

a život všech nás, nechceme-li mluvit

o eskadře a všem, co vezla sebou

a zahrál va banque – můžete se vmyslit

v tu duši jeho? Víte, co v ní nechá

den takový, když dobře dopadlo to?

A pak mu přijdou s poctou, presidentstvím,

a čerti vědí, ještě s čím! Já viděl,

jak na můstku stál admirálské lodi,

praporek v ruce, v zubech lulku svoji

a k předu hleděl – ne na jícny tvrzí,

ne na španělské lodě – zíral v prostor,

kde viděl Cos, s čím vešel v onu sázku,

s čím hrál a toužil vyhrát. Ano. Slovem:

to první máj byl tenkrát. Náš i Jeho.