KOMNATA

Světelným šumem mlčenlivě šeptá

lednové hvězdy rozplývavý mór

na ledném opálu, kde sině leptá

průhlednou křehkost nadsmyslných flor.

V dumavém zapomnění vlahých tmání

dochvívá prázdné šero měkkých stop

po zvolném vanu nerozhodných dlaní,

jež v soumraku tu bledly, v hloubi dob.

Vzdech táhlý, vzdušný, choře vysílený,

v ó melodickém, zhasle altovém

nedozní nikdy, pro smrt harfy sněný

od dávno zašlých, v stínu mollovém.