Komnaty nádherné...

Komnaty nádherné spí v sosen záclonách,

parfumem jalovce šer jejich dýchá smavý –

v snách zbožná duše tvá jich překročujíc práh

bezděky chod svůj staví.

Zázrakem v tišinách cos k sobě zavolá ji

tesklivě tajemné – a ona zbystří slech,

cos k modlitbě ji zve opojných kouzel bájí

tou nejkrásnější z všech!

I kleká posléz v mech, své touze slouchajíc

pokorně vznícena, jež ňader hloubí chvěje

jak echo zhaslých jar, eklogou mládí zníc –

jako když anděl pěje...

Snem zoře dní se vstříc jí nadějné a svěží,

ty zoře minulé, zas k lásky vábí hrám –

dob, kdy tvůj život vřel jásaje vzruchem spěží

snoubence zvoucích v chrám –

vzpomínáš! – – Jsi tak sám! Na mechu aksamit

chladivý, hebký tvář svou kladeš rozpálenou...

Dozněly zvony tvé, již dávno, dávno klid! –

dny všední dál se ženou...

Ó chtěl bys znovu žít! Své touhy prožít znovu!

A bouřné zápasy! – – jen slyšet zvony zas

k slavnostem svatebním, ten stříbrný ples kovu!

Proč utlumil jej čas?...

A žár tvých snů – což zhas’? Eklogu záhrobní

svých tužeb nasloucháš teď jaksi s resignací...

tak vlní se a zní, tak chvěje se a zní –

teď mizí... teď se vrací...

Leč duše tvá jde s ní – ó ta jí neodolá! –

Jde zbožná, pokorná... Tam, v smavých tišinách,

tesklivě tajemné cos zázrakem ji volá – –

Pohnuta stane v snách...

To lesem jak by táh’ šum křídel, jemný vzdech...

Snad anděl odlétl? Tak je ti teskno náhle,

jak při mši smuteční, kdy chmurný stín ti leh’

v hruď těžce neobsáhle!...

A pláčeš. Kyprý mech slz hořkou krůpěj ssaje,

modlitbou nejtišší tvá bytost tone v snách...

Komnaty nádherné, les v přítmí zhalen taje,

spí v sosen záclonách...