KOMPAKTÁTA.

Bazilejské čeká ples –

trochu ples a trochu děs,

přijedou k nim z dálných končin

kacířové čeští dnes.

Dávno pověst předchozí

o nich krajem lomozí,

Němci stále vzpomínají

táborské jen na vozy.

Hlasy rohů slyší hřmít,

železné ty cepy bít,

jak je proti nim kříž marný,

marný církve kletby štít!

Noc jak mrakem upírá

pohovy jim ubírá,

červánek-li ohněm plane,

stařec hrůzou umírá!...

Církve sbor sám, k nevíře,

studem jen se zapýře

nechá v míru k sobě jíti

prokleté ty kacíře.

Jaká v městě nádhera!

Církve pýcha veškerá

sešla se, ač v duchu straší

česká dál je příšera.

Teď však Češi přibudou

přilákáni záludou!...

Budeme-li chytří, však se

vrátí domů s ostudou!...

Kacíři to bídný, věz,

a se naší rady střez,

však tě, ďáble, přece jednou

ukováme na řetěz!...

Nepodáš-li nám se teď,

budeš dál jak hluchá zeď,

pak svět celý brannou pěstí

dá ti za nás odpověď!

Ale zatím – těšme se,

chytře, zbožně stavme se,

však nám boží vítr jistě

do pasti je přinese!

Proto střezme drahých hlav,

kacířů by vlčí dav

neshltal beránky naše,

duše jejich obelhav!...

Protož příkaz veliký:

nedráždit ty hříšníky –

třeba zatím zakázati

veřejný hřích všeliký.

V řád náš nutno pojati:

veřejný hřích kárati,

pročež pozor, hezké holky,

pozor, páni opati!

Střezte zadnic, hřbetů svých,

na ulicích žádný hřích,

chcete-li kde přece hřešit,

jenom ve svých pokojích!

Ani hudba mumraje

teď ať nikde nehraje,

kostky, vrhcáby a karty,

pitky, bitky – veta je.

To je zákon pro všecky –

dobrý lide německý,

živ buď chvíli jako křesťan,

a ne pohan turecký!

Potom, až zas bude klid,

můžeš si to nahradit,

jenom věř a kněz tě sprostí

od pekelných kalamit!

Nuže, všecko daří se...

podáme jim na míse

pěkná jejich kompaktáta,

ale pak – ať střeží se!

Potom jim to přijde dráž!...

Už se blíží průvod náš,

zajel k nim až do Domažlic

jako čestná k cestě stráž!

Starobylý Norimberk –

kde jen hedváb, zlato, šperk,

vytáh vše, vyvezl z města

lehké holky, bláto, štěrk.

Ale za tu počest zas

vztekem bral je starý ďas,

když viděli prapor s heslem:

„Omnia vincit veritas!“

Ne, to nám je na posměch!...

Co si myslí kletý Čech,

on má pravdu? Bídný cháme,

v truhlici svůj cár si nech!

Pane Loudo, mrač se, mrač,

– kdybys do toho moh’ radš

houknout ze svých děl – však dnesky

prapor sviň a srdce stlač!...

Což ta jízda slavná je

cesta jako do ráje,

všady pěkné dívky, paní,

hrají trouby, šalmaje.

Trochu zima sic a mráz,

nu, však jinde není snáz –

v daleku už hory zříti,

velebný to alpský pás.

Šafhúzy – ten vodní sráz – –

nepoutá jej břehů hráz,

Rýn se řítí do propasti

a svým řevem vítá nás.

Rýne, Rýne, tak jsi pěl,

když ten dobrý učitel,

mučedník náš, Jan Hus Boží

ze žaláře na tě zřel!...

V jeho zpěv a modlení

znělo tvoje úpění

jako pláč dalekých srdcí –

zanik s ním až v plameni!...

Přijal’s jeho svatý prach,

nesl’s jej svých na vlnách

do moře – zda kdy jej vrátíš?...

Ne – tož hrůza buď a strach!

Ve tříšti vln ledové

plujeme jak duchové,

bojíme se promluviti –

v ono ticho hrobové...

Ale náhle kyne břeh,

město, chrámy, shon a spěch,

lidu změť se zmítá, splítá,

ukazuje: „Ejhle Čech!...“

Posel k městu uhání...

a teď bylo vítání,

mnoho bylo objímání,

Jidášova líbání!...

Ach, co lidu sběhlo se!

hledí tiše v úkose

na ty hrozné, drsné tváře

v deště, prachu nánose.

Gertrudo, ty Valtře, hoj –

hleď ten chlap, ten divný kroj –

jak jen na tě zadívá se,

pak už rač se k smrti stroj!...

A ten lysý – v čele – nuž – –

to je ďábel a ne muž – –

nežli poctu, raděj někde

v taji kyj naň, ostrý nůž!...

Toť sám Prokop!... to je ten

vzteklý pes, vždy rozzuřen –

teď tu stojí jako svatý,

před nikým on neskloněn!...

Kolik měst už podvrátil,

kolik našich utratil,

a teď k nám se opováží – –

bodejž kat ho uchvátil!...

Ale ať to muž či ďas,

tolik říci nutno zas,

že to člověk činu, práce,

velitelský zor i hlas!...

On sám zbraně netkne se,

jenom oko povznese,

jak zasvítí jeho bleskem,

Němec prchá v úděse. –

Potom šlo se na hody,

klášter místo hospody,

Čechům, by se nezjitřili,

lito víno do vody!...

Pak nastala debata...

slyšet mnicha, opata,

škoda, že jen naše duše

byla jimi dojata!

Čechům také hlas je dán...

řečnil Payne, ten Angličan,

Prokop sám jak hrom se ozval,

za ním mistr z Rokycan...

Hádek bylo dost a dost,

tady pýcha, tamo zlost –

Kristus Pán tam zkusil mnoho,

bral jej v potaz mnich i host!

Ale díky bohu přec

zdařila se dobrá věc –

požehnání dáno Čechům,

budou smát se na konec?...

Bůh dal, že jsme po chvíli

šťastně se jich zbavili,

s kompaktáty táhnou domů

hrozní jak, tak zpozdilí!

Město, sbor si oddychne –

Čechům jásot utichne,

co si nesou, za pár roků

pěkně jim to vyčichne!

V nich však lstivost nevězí –

radují se bez mezí,

praví si: „Bůh pomáhá nám,

jsme i tady vítězi!“

Jen pan Louda myslí si:

„Od Říma-li závisí

naše právo, potom marny

všecky naše zápisy!

Ať si Bůh to rozsoudí –

Řím nás opět obloudí!

Nemáme lva ve znak míti,

ale zvíře velbloudí!“

Čím však blíže do Prahy,

vida lid svůj předrahý,

kterak jásá, všecky vítá,

nabývá též odvahy.

Ku Praze kdy přijeli –

jako v květnou neděli,

všady jásot, pentle, kvítí,

kam jen oči hleděly.

Tisíce všech měšťanů

vysulo se za bránu,

posly vítají, neb nesou

věčných práv jim záchranu!

Mnohého zřít hejtmana,

pěti vroucně „Hosana“ –

žalmy, písně po ulicích

zaznívají do rána.

Chvíle slávy nastala –

s láskou čest se potkala,

na dva k smrti odsouzené

svoboda se usmála!..

Slavný je těch zvonů hlas,

slavnější však srdcí jas,

v chrámech všecko ukončeno

vroucím: „Deo gratias!“

U plného korbele

mluví se tak vesele,

a to dobré české pivo

zapudí vše svízele!

Co pan Louda?... Pije též!

Mysli si: „Lež vždy je lež!

Lepší než ty smiřovačky

poctivá by byla řež.“

Pak zas: „No, už ďas to vem,

snad jen starý louda jsem,

svět se rychle točí, a mně

pozdě svítá nad čelem!

Co já, starý dobrodruh? –

Pustím meč a chopím pluh,

poctivě, jak žil jsem, umru –

a pak ať to soudí Bůh!

Nuže, čeho bych se bál?

Lid je vše, co církev, král?!

Dokud v Čechách jedno srdce,

bude žíti Tábor dál!“