Komtessy.

To obzor temnil již mlhami zastřen celý

a slunko splývalo zteskněně za lesy,

kdy s kroužky, tyčemi se v smíchu navracely

z pokraje lesa bledé komtessy.

Tuberos parfumy jim sákly toillety,

unyle smál se v nich jich profil ubledlý –

– po louce zmizené své rozházely květy

a v máku krvavém si teskně usedly...

Teď jedna do dálky si zrakem zatesknila

a chrta hladila svou ručkou nervosní,

v srst delikátně prsty ponořila

a ukrutně se zamyslila v ní.

Vím, ona snila zas o jeho tvářích bledých,

při rytmu závratném valčíků pomalých,

jak chladné budou zas ho bodat její oči

a věčně týrat ho ten hrozný její smích.

Vím, ona snila zas o jeho měkké touze,

s rozkoší snila zas, jak bude se k ní chvít –

tu chrtu štíhlému, jenž laskal se k ní dlouze

nechala k nohám svým se blíže přitulit...