KOMU ZAPÁLÍM OBĚTNÍ OHEŇ SVÝCH DÍKŮ...?

Ne, že bych byl smuten, že bych hlavu chýlil,

sám v sobě zabloudil nebo se v lásce mýlil,

že bych se díval na život šedými brýlemi,

málo se radoval, málo se smál, –

ne, – nejsem smuten, věřte mi,

ale přec – něco mne trápí...!

Anebo vlastně už jenom to mne trápí,

že život je příliš, přespříliš krásný,

– a já že opravdu nevím, komu bych za něj se poděkoval...!

Vidíte, – nejsem sentimentální, –

ale ta radostná jitra, rudá poledne,

modré večery, tuhová noc, jež zkrásní a vybledne

v ultramarinovém svítání,

mluví mi o čemsi svátečním, o slavném kohosi příchodu,

kohosi hlasitém vítání.

Pro zlatorudou záplavu slunečních požárů, jež štíty skalní

na jihu, severu, východu

žhavým svým lijákem zkrápí,

splav mění v plameny a okna v hroudy zlata,

zvonici rozzvučí a potom za les mizí,

pro tiché, zamlklé soumraky s přičmoudlou vůní kouřících chlebových pecí,

pro velká města, tajemná a cizí,

pro horské, skrčené vísky, dědinky u zátočin

s lajdáckým hnízdem čapím

nad střechou srdečných chat,

s tisícem krásných a naivně hloupých věcí

a zmatených opravdovostí, jež blouzní jak sen – a pravdě říkají zločin

a objevu zrada či ztráta, –

pro ty se trápím,

protože nevím, komu za jejich krásu se poděkovat –!

Za ten sluneční blankyt, který mne daleko do kraje vyláká,

za zpívající, bílá oblaka,

za zlatá pole a vonná, veselá luka,

za dary citu a lásky, nad nimiž srdce radostí puká,

za hrdou pýchu svých dnů.

Do prázdna ruce své pnu!

Tisíce čekanek roste podél mých cest,

sta srdečníků:

jenom se sklonit, jen si je do vlasů vplést...!

Ale – komu zapálím obětní oheň svých díků...?

Vždyť kolem všechno mne pobízí, všechno mne k vděčnosti nutí:

vonný, šťavnatý jetel

a pták, jenž odněkud docela blizoučko u slunce dolů do pole sletěl

jak zablýsknutí,

svah, jenž cvrčky zvučí,

rozžaté, horké stráně, smyslné růžovou zeměžlučí,

chrpové chtění a bílé vzpomínání.

V jílovém úbočí, které se nějak koketně nad cestou sklání,

s potutelností ženy

a s její grácií a elegancí,

divizny stojí napřímeny

jako cikáni, vyšňoření k tanci.

Vrby a osyky lesknou se v sluneční záři

jako chlubivá okna skříní stříbrníků...

– Ale kam, komu přinesu oběť svých upřímných díků?!

Den, noc mi září,

den, noc mi svítí!

Jak rozváté ohniště jiskří mi noci

prudkých, bolestných vášní a smyslných, palčivých tuch,

tekuté slunce a hořící vzduch!

Vítězná mámicí moci

radostných žití,

chaose zkušených duší a toužících, krásných, svalnatých těl,

spleti nervů a svalů, směsi citu a vůle,

živote, hýřící karnevale,

bloudění stálé!

V satyrských tóninách bzučící úle

labužnických motýlů, bojovných sršňů a ekonomických včel,

světe! – o Adamovi a Evě věčně se opakující báje,

světe! – zhřešivších vyhnanců ráje,

Ostrove svaté Heleny,

světe-živote! vždycky rozvířený a vždycky zpěněný,

holdující vášním a kořící se tichu,

živote krásný, pestrý kolotoči živočichů,

již s touhou vždy prudčí a prudčí

se vrhají s náruče do náručí,

ztrativše smysly,

a sami v sobě ztraceni,

o duši lhou, o duši blouzní – a myslí,

že budou někdy spaseni

jinde než v srdci svém!

Nocí i dnem

cítím se kohosi dlužníkem

za všechnu závrať a krásu a žár,

za píseň slunce, za krve var,

za vše, co s prstí mne bratří.

Poněvadž vím, že víc mi už nikdo nemůže dát,

že mám víc bohatství, nežli mi patří,

když všechna ta vonná, barevná dění,

jimž konce není,

a všechny ty kovově zvučící písně a hořících radostí roje

– jsou moje –!

A proto už jen to, že nevím komu se za všechno poděkovat,

mne trápí...!