KOMUNA.

Podivná pohádka: Byl králem žebráků

a špinavců a sběhů; však byl také králem laní,

vod jasnozřídlých, žlutých oblaků,

byl škaredý jak vlkodlak a zemřel bez usmání.

Ve sluji toužebné, kde kořání zlé čpělo,

když z tmavé dálky bubny bouře táhly,

když nebe v hoře upadlo a na svět zanevřelo,

dav smutných vyhnanců on svolal ve sněm náhlý.

Huňatí uhlíři od milířů se sešli,

kde blízko zvěře v jámách nocovali,

a psinců hlídači a hrobař v hlíně sešlý,

půlslepí šumaři a bylinkář Syn Skály...

Hle, zámek skleněný, v němž moloch vyhřívá se

– z milosti boží knížátko – na posměch naší nouzi

a paní jeho sněhová o ebenovém vlase

na šerpě chrta vodící, jenž lísá se i vzpouzí.

Hle, zámek rozkoše, kde k radovánkám troubí

na šalmaj vzletnou zlatobílé páže,

pro stálé bezpečí ční v arkýřích a loubí

mohutné stíny volající stráže...

Ten ovčince my (pojďte blíž!) dnes navštívíme k ránu,

až budou slábnout souhvězdí a mdloba stráže schvátí,

kdo v tichou fortnu první vpáčí ránu,

ten mramor prsou paniných smí první objímati!

A snesem poháry a oživíme krby

(pán hradu lýčím spoutaný se na nás dívat musí),

až v očích našich rozhoří se oheň vína hrdý,

pak ženy svlečem, rozpletem vlas jejich noční, rusý,

a dáme vášni svobodu... Až kvas se přece schýlí

a úsvit sychravý k nám zádumčivě vstoupí,

o skály číše roztřísknem, jež z orgií nám zbyly

a počnem kupčiti: ‚Kdo tuto děvku koupí?!‘

„Zaplatím krunýřem a modrý prsten přidám!“

‚To málo je! Hleď, její skvoucí nohy!

Za jab’ko korunní jen nevěstku tu vydám.‘

„Nuž, ještě vzácnou čabraku a trojí losí rohy!“

V toužebné sluji svaté ticho bylo,

když skončil starý vlkodlak a tma tu byla dávná,

stříbrné světlo vlasatic se venku zahemžilo,

Noc navštívila doupata v svém diadému slavná...