Komunisté Čufut-Kalští.

Jak orlí hnízdo, moře z dáli –

ne! hrdličí jak hnízdo malé

je přituleno na hruď skály

Karaimův město, Čufut-Kalé.

Dům každý bez okének, malý –

jsouť jeho stěny kámen prostý,

naň ploskou střechou kože dali

a dubin suché letorosty.

Níž nad městem je skalní sluje,

skrýš bravů společných a skotů,

v níž v noci Sever hořekuje

svou temně úpěnlivou notu.

Toť Sion víry, strážců míru,

bez pýchy, závisti a vření,

v němž nenalezneš bohatýrů,

leč také žebráků v něm není.

Brat s bratrem sdílí v poušti této

chléb, zrní, zvěř i dříví v lese

a neptá se, čí oslík je to,

jenž v burďuku mu vodu nese.

A podál města plný květů

důl Josafat, kde těch jsou rovy,

již klidně „s Bohem“ dali světu,

v ráj putujíce k Mojžíšovi.

Zde v dubů věkovitých stínu

spí obec bratrů čtyřstoletá

jak děti na matčině klínu

a květů roj jim z ňader zkvétá.

Vše chudo, však kde noha stane,

jsi všude u sester a bratů,

hruď chví se ti, a v duši vane

mír z hrobních růží Josafatu.