Koncem srpna.

Park zvolna žloutne, listí akácií

se tiše snáší svadlé ku pěšinám

a v chladu jitra, jenž se v duši vpíjí,

se na minulé jaro rozpomínám.

A tuším podzim, který přijde v krátku,

by chladný strach zas do mé duše vlákal:

dnes ráno zřel jsem v parku na sedátku

zjev žebráka, ten vetchý byl a plakal.

A mně se zdálo, jak tu seděl zničen,

že myšlének se vlastních náhle bojí,

já hleděl na něj ustrašen a sklíčen

jak na sebe a na budoucnost svoji.

Jak na tu příští smutnou zimu dlouhou,

jak na hrob štěstí, jež mi život nedal –

ó tady sedí, kde já kdysi s touhou

vás tolikráte v sladkém jaře hledal – –

Vy za chvílí snad půjdete též tudy,

kde na sedátku, chvějné ruce spjaté,

ten stařec sedí znavený a chudý,

a dobrotiva almužnu mu dáte.

A mne to táhlo, jak bych jeho ruce

měl v hořkém pláči ke svým ústům vznésti,

tu šedou hlavu zulíbati prudce –

vždyť tušil jsem v něm svoje příští štěstí!