KONCEM SRPNA.

Dnes poprvé zřím něžnou kytku vřesu

na tvojich ňadrech, matko naše, Země;

dnes jiný nádech mají barvy lesů

a tklivějším dnes hlasem mluvíš ke mně.

Kol dívám se a vidím: rudé stíny

v bor metá slunce dlouho před západem,

list žlutý tamto v keři ostružiny,

chyt pavučin se závoj v smrčí mladém.

A rozumím: podzimní toaletu

si chystáš s resignace pousmáním,

a moudře zavčas sbohem davši létu

se těšíš mateřsky svých plodů zráním.