Koncem února.

Dnes konečně lesk slunce plavý

do popelavých ulic pad’

a plnou radostí tě zdraví

jak vlídný úsměv odevšad.

Jdeš zvolna dlažbou chodníku

a posly jara stíháš v letu:

pár nových, modních svrchníků

a světlou dámskou toilettu.

Tu chůvy jdou, jim přes ramena

v zad hledí hlava dítěte,

má každé očka vyjevená,

jak fialka když rozkvete.

A v lůně lesklých kočárů,

jež jedou za zdi města asi,

rty vidíš plné rozmaru

a přimhouřené, dlouhé řasy...

Ach, nějak elegicky jest ti;

jakýsi nápěv dumavý

ti v hlavě zní... a na náměstí

se šine krok tvůj loudavý.

A zde rozlito moře je

té barvy plavé, velkolepé,

ty noříš se v ty peřeje

a srdce rázem rychlej tepe.

A nebesa, ta beze chmury

se zdají vyzdvižena být

a důvěrně a vlídně s hůry

ti kyne modrý jejich třpyt,

jak by ty barvy mluvily

nějakou, kdysi drahou, řečí – –

oh, víš už – tak ti zářily

kdys blankytové zraky něčí...

A malá, zlatá makovice

na štíhlé věži kostela

se třpytí, jak by večernice

už plným leskem hořela.

A kol věže se rozleh’ křik,

nestvůrné jakés zajásání,

a, ďas ví odkud, v okamžik

se chumelí tam četa vranní

a honí, honí ve spirále

popelavého sokola –

umdlí ti zrak až, kráčíš dále

a rozhlížíš se dokola.

Tu na zelených lavicích

lidé se zhřívají všech stáří,

ty vidíš, jak jim na lících

ten teploučký den jarní září.

A kolem plno chův a dětí

se hemží v záři zlatisté –

sad má zde ještě holé sněti,

však v týdnu zhoustnou zajisté...

Tak jaro zde...vše rozechvěje,

kde se jen prstem dotýká –

však člověk zná ty jeho děje

a zří naň okem skeptika.

A duší jaksi tesklivou

ti prochví tiché rozželení

za sestrou, zimou šedivou,

a zraky upřeš na dláždění.

Sníš o ulicích, vlhkých tak,

jak od sprch zimavého deště,

a míníš, že tvůj cit i zrak

ji schoulenou tam najde ještě...

Jdeš, ztrácíš se v tom labyrinthu

– ó, marno všecko snění to –

v oknech těch ulic hyacinthů

je všude jak by naseto...