KONCERT EMY DESTINNOVÉ.

A tak tedy po dlouhé době zase

jsem vracel se domů. Jako v dávném čase,

kdy po dnech smutných a zoufajících

ze světa šel jsem k vesnici rodné,

uprostřed lesů, kde v borovicích

hučely větry, jež letěly z dáli

a v klid choré nervy kolébaly

a pohádku dětství křísily ve mně,

a zpívali ptáci a voněla země.

Jak sladce zas voněl ten kus rodné země!

A ukolébavku slyšel jsem znovu,

zpěv stříbrný o lásce, o cestě hložím,

o vroucím pocelu, o domovu,

o čistém, bílém andělu božím,

o čistém, vroucím srdci své matky,

k níž ztracený syn a marnotratný,

pod tíží útrap, pod tíží vin,

ztroskotavší, unavený syn,

ani ne dobrý, ani ne špatný,

vrací se zpátky.

Jak mne zas vítaly, jásaly

housle a flétny! Jak důvěrně zněl

hlas lesních rohů. A jak se chvěl

tep srdce, dech duše. A nejkrasší slova,

pozdravů z vlasti na stotisíc

mně, snad jen mně, zpívala vstříc

Ema Destinnová. –

Tak jsem zas na chvíli doma dlel,

neklidný cestovatel.

V kruhu dobrých přátel

zase jsem si poseděl.

A vesele jsme si pokřápali

o všem, na co jsme myslili v dáli,

na co jsme myslili v mládí,

kdy ještě jinak voněly růže,

kdy ještě ledacos měli jsme rádi,

věřili, leccos že státi se může.

Zase jsme k přípitku pozvedli číše,

na zdraví Tvé, vzdálená domovino!

Pozvedli srdce, v nichž jiskrami hraje

červené, bílé víno,

v nichž nezničitelně plaje

mystický oheň Tvé krásy a slávy,

jež nikdy neskoná

a hrůzy pekla slavně překoná.

A zase jsme si zaplakali tiše,

ne steskem, ne beznadějí.

Radostí jen, že je kdesi Česká země,

že je naše a že my jsme její,

že je Česká země, že všude v nás žije,

byť stokrát zdeptána,

že duch její žije a k světlu se bije,

že je náš Bedřich Smetana,

že je naše Ema Destinnová,

že z hrobu vstal národ a nezemřel,

že Blaník se otevřel

a otevře se tisíckráte znova.

Jak zářila světla, jak burácel příval

husitské hudby! Jak zněl a zpíval

hlas, kterým nás volala, lákala

zem milovaná. Vyhnanci kletí,

z domova odběhlé, ztracené děti

k ní jsme se vraceli duší svou,

spoutáni hypnosou kouzelnou

ohnivých znamení,

slibem nesmrtelnosti

věčného Umění,

že krása všech věků nám náleží jen,

že žijem pro věčnost!

Jaký to nádherný sen,

jaká to nádherná skutečnost!