KONĚ.

Rád v celém světě nikdo nemá koně,

jak milují je v jihočeském kraji.

Eh, buďsi, člověk lecčeho se nají,

jen trochu píce když tu zbude pro ně!

Sám statkář nejradš zajde do svých stájí,

hle, vraník – ryzka! a již jasní hled;

tu hladí srst, tu popleskává hřbet,

i nohu zvedne, odestírá zuby;

hned podá z ruky svému bělouši,

hned utrhuje, klisnu pokouší

a laská se a před cizími chlubí.

A když tak hřebec, v oku žár a plam,

svou hlavou hodí, bujně uzdu hryže,

jen rukou máchne: Ne, ne, neprodám,

lepšího nemá protivínský kníže!

Nach večerní když do Blanice stek,

za humny zazní dusot hříbátek,

a koně v brodu nebo v řece plaví,

sedíce na nich, hoši, jeden smích,

a výskají, jak v místech hlubokých

z vln vyčuhují koním pouze hlavy.

„Ba, stalo se tu jednou, vzácný pane“ –

děl stařík bílý – „z mlýna čeledín

že s koňmi zajel příliš do hlubin

tu v řece právě, dešti rozpoutané;

já znal jsem ho – nu, byl to hodný hoch

a zachránit se tehdy dobře moh,

však, myslím, ani nedbal o život,

když tonuli mu koně v klínu vod.“

Což div, když do vsí přilétla zvěst loni,

že koní třeba do veliké vojny,

že z mnohých očí vytryskl proud hojný

a mnohá hlava ve statcích se kloní.

Stál ve stáji teď sedlák zamyšlen,

víc mazlil se tam, častěj hřbety pleskal,

a potom táhli všichni jeden den,

z Putímě, Ražic, z Heřmaně i ze Skal

a s večerem až vraceli se domů:

ti bez koní, ti vedli si je zpět;

kdo nepozbyl jich, ten se těšil tomu,

kdo v městě nechal je, měl klidný hled,

byl pěkný zisk a v prsou hřálo tady,

že jeho koně nejsou bídný brak. –

Jak prohlížel je ostrý znalců zrak!

A chválili jen, nenalezše vady.

Řad přešel dní. Jdu v lesy rozlehlé.

Na každém strůmku pavučina bílá,

jak noc by byla samé navěsila

šátečky s perlami tam. A v tom, hle,

mne panímáma s nůší dohání

a pozdravuje. „Černou prý vám vzali.“

– Ba odvedli (vlas rovná na skráni).

„Nu, jen co pravda, koník dokonalý,

sám všim jsem si, ten síly vzhled, ten krok!“

– Což naše Černá! Nelekne se děla.

A měli jsme ji rádi; když teď rok

ji můj chtěl prodat – malá vyváděla!

Kůň měl ji nejradš, přes celou by ves

byl lít k ní, chodil za ní jako pes.

A včera (pán se třese, ba, je chladné

dnes jitro věru) – včera do města

jsme poslali ji – je tam nevěsta –

a ona s nářkem večer domů vpadne.

,Co pak se stalo, děvče? Pánbůh s námi!‘

dím zleknuta – a ona štká a štká,

až mezi pláčem vzlykne od koutka:

,Já viděla jsem naši Černou, mami!‘

,Eh, hlouposti,‘ řek táta drsným hlasem.

,Ne, tati, věřte, Černou viděla jsem.

U nádraží stál koní houfec celý,

a vojáci je na vůz vyváděli.

Já poznám Černou, je tam mezi nimi,

a vzkřiknu: Černá! – již si povšímá,

pozdvihla hlavu, stříhá ušima

a hledí na mne zraky radostnými,

a krok, dva – chtěla rozběhnout se ke mně,

v tom voják uzdou trh a ved ji z davu,

však ještě po mně otočila hlavu

a mami – mami – zařejtala temně.‘

A vyběhne štkát ven na naše humna.

Já pravím: ,Jdi mi – holka nerozumná,‘

a rozsvítit chci – tmí se nějak, spíše

než jindy – myslím, v deštivých těch dnech,

a po lampičce sahám do almary.

A tu náš táta: ,Ještě toho nech!‘

však nějak měkce, nejistě a tiše.

No, slzel, myslím, též on, táta starý.