Koně

Mráz, fijavica, chrapot rolniček.

Na saních, ověšených dětí hrozny,

co jsme jich posbírali v cestě bílé,

vesele do školičky jecháme.

„Zas tlučeš na držák, ty hadrníku?“

na Hnědku kleje Francek, čeledín. –

Vranko a Hnědko, kobylky vy naše,

vy moudrá, trpělivá zvířata,

co jste se s námi nabrodily sněhem!

Do pláště dědečkova zakután,

já s velkým zájmem vždy jsem sledoval

hru vašich svalů, nohou dvojkrok umný

či zmrazek, tvořící se pod kopytem...

Leč se zalíbením snad největším

jsem přihlížíval přece jen, ó mládí!,

zpod chvostu, zdviženého způsobně,

jak z útrob vašich pozvolna se valí –

tak čistě, úpravně, tak beze zbytku! –

kobližka zlatohnědá za kobližkou

a padá na sníh, teple dýmajíc,

pamlsek vábný pro hladové vrány...

Znal jsem spíš tedy zadní fronton váš,

já věděl však, ó děvy odkvetlé,

že nedáno vám vítěziti krásou...

A za vás, bídník, jsem se stydíval,

jak za příbuzné, venkovánky skromné,

se stydí zpychlý z města panáček.

Ó Vranko, Hnědko, staří přátelé!

I mne vzal život do železných rukou

a vyhnal ze mne (čistě! beze zbytku!)

kde jakou stopu domýšlivosti.

A kdyby dobré nebe dopřálo

mi zahlédnout vás někde na věčnosti,

ne s hřivou bujnou, s boky plnými,

ne na rajských už nivách vypasené,

ne, ale takové, jak znal jsem vás

v tom slzavém a milém údolí,

Vrančičko, tebe, přešedlou už celou,

i tebe, Hnědko, krásku jednookou –:

před nejvznešenějšími nebešťany

rád bych vám s láskou padl kolem krku.