Koně.

Koníků strakatých, koníků bílých,

hnědoušů, vraníků řady já zřel.

Pružný a někdy zas volný chod byl jich,

hřmotných i štíhlých byli těl.

V pole je z domovů jako nás vzali,

řemení nové též každý z nich měl.

K jízdě ty štíhlé a těžké zas dali

pod chomout vozů, těžkých děl.

S počátku šlo to tak dobře, jak s námi.

Ale již za krátký, kratičký čas

koníků průvod jsme vídali známý –

do krve odřen hřbet i vaz.

Major měl vraníka, šel jako panna.

Měl jsem ho opravdu ze srdce rád.

Granát mu v prsa vjel – prask – strašná rána –

krvavý chuchval k zemi pad’.

Jako my lidé ti koníci byli:

Táhli svůj náklad, až došel jim dech.

Takoví koně se do hlavy střílí –

těla jich leží v příkopech.

Studené deště se spustily náhle,

pršelo trvale několik dní.

V bezedné bažiny silnice táhlé

za krátko deště promění.

Táhli jsme znaveni, tonouce v blátě,

silnicí, po níž jel povozů řad.

Kočové – Slováci v chatrném šatě –

nestačí koňů pobádat.

Nebozí koníci – hnědí i bílí –

marně se snažili dostat se dál.

K prasknutí napiaty svaly i žíly –

Vůz se však nehnul, v blátě stál.

Ničeho nezmohou nadávky steré,

ničeho nezmůže bič spoustou ran.

Koníček nebohý z bláta se dere,

na zem až padne utýrán.

No a pak – na vojně krátké jsou soudy –

do hlavy kuli a v příkopě lež!

Do vzduchu vzepiaty ztrnulé oudy –

s přetěžkým srdcem dále jdeš.

Za každým desátým, dvacátým krokem,

v pravo i v levo je obrázek týž:

Ubitý koníček leží tu bokem,

sotva jej v blátě poznáš již.

Koníci nebozí, koníci zlatí,

kdosi vás z domova jako nás vzal.

Kdo se z vás, koníci, kdo se z nás vrátí?

v zmučeném srdci jsem se ptal.