KONEC ANABAZE (I)

Bylo jich několik desítek tisíců,

jinochů, mužů a dětí.

Některý z nich byl jako kmen štíhlý,

druhý měl bradu prošedlou dlouhou,

jiný byl s výše čtyř střevíců

a stěží se držel v kroku.

Všem jim však při slově jediném duše jihly,

řasy se zachvěly, zamžily touhou

a blesk vytrysk' v oku –.

Jinoši, muži a děti.

A bylo slovo ono –: „Domov,“

hvězda nad Betlémem...

Jich černé vlaky v němých tajgách stály

či na rovinách velkých, plných rosy.

Žas mužík, pohlédnuv na jejich tváře,

výsk, uslyšev jich písně, pastýř bosý.

Z nich tolik mládí šlo a tolik záře.

Bože, to mládí:

Jak mladý medvěd tápavě směšné,

v úsudku spěšné,

zeleně hrubé jak mladičká bříza.

Leč byla v nich míza,

hodně se smáli

a měli se rádi.

Bylo jich několik desítek tisíců,

obrů jak stromů a chlapců jak dětí.

Rozdrali rukávy, kůži svých střevíců,

vlaků dým černě jim pod oči sed.

A milovali přece jara mladé sněti

a za dívčinou ohlédli se zpět,

pláč nebyl v jejich oku.

Dny v nezměrném šly toku,

minulo jaro a léto již stálo

řežavým plamenem na rovinách...

V tom tisíc ohňů kolem vlaků vzplálo,

ve vírech žlutých k mrakům kouřil prach.

Volání pomsty v srdcích zavolalo,

les, vichrem vztyčen, zahoukal a ztich.

Až k nebi stoupl orlích křídel vzmach

a signál bojů třesknul ve výších,

Ó hvězdo nad Betlémem!