KONEC ANABAZE (II)

Od Urálu, kde kovy v skalách dřímají,

pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,

pod Marianovkou, Omskem a Udou,

v Jakutů kraji, kde trojka do mlčení stepi zvoní,

kde muž šikmooký koňská stáda honí,

na temném irkutském nádraží – z Angary napájí stroje,

všude tam hroby hlásati budou

veliké boje.

Nad Bajkalem, kde věčný sníh se třpytí

a modře hedvábné je nebe,

kde vlny velce šumí jako v moři,

kde nocí maják září na předhoří,

kde v hlubinách spí perla, tuleň tančí

na žlutém písku, kde se za sarančí

pták plachý žene, orel křičí v prales,

kde v horkém létě v ruce chladem zebe

a zlata rudu u cesty bys nalez,

kde kolej úlisně se vine na útesech,

tam mezi vodou, po skalách a v lesech,

skončeno žití,

mladé lidské žití

pro hvězdu nad Betlémem...

A dále zas... (Vy nevíte to ani!

Je velkou skvrnou zelenou ta v mapách vašich země.

Teď musíte ji rudě vkreslit v duše,

učení páni!)

Na sta řek z pralesů v roviny dunivě kluše.

Cizí jsou jména jich, cizí vám, cizí jim byla,

kteří tam zbarvili vodu svou krví:

Ussuri žlutý, nad ním les květin zázračně krásný,

Selenga černá, s vážkami velkými, šumí a volá,

v hlubině Bajkalu vzpomíná na sny

o bílých hvězdách za soumraků bledých,

měsíční kola

opálově kdy se chvěla a kdy vítr nedých.

Tam Sungari proudí s bílými plachtami na vlnách šedých

a nad všemi královna, veliká Volga matka,

kde bradatý kupec, Gruzín a Žid

od severu k jihu a od jihu k severu

na lodích putují ozářených

za modrých večerů,

racků když smích

na vodách stich

a z dalekých polí vlá sena žeň sladká.

Ty všechny řeky zbarvil syn váš krví,

po věcích prvý...

Těžko je žít...

A potom stanul s láskou svou i hořem

nad loďmi zbrázděným a nekonečným mořem.

Džunk uzřel víření. A koráby mu v slávu

všech praporů svých zaplanuly v hávu,

zněl salut hřímavý mu v pozdrav slavně.

V čest zablýskaly tisíceré hlavně

a duněl ulicemi čestný pochod vpřed.

Syn váš si tehdy na břeh moře sed,

dobytou skálu maje za podnoží:

„Já viděl skoro celý svět ten boží,

jen chladnou zem mou – tu mi vraťte zpět!“

Od moře žlutého až tam, kde věčně sněží,

tam touha rozpiatá na kříži z kostí leží –

pro hvězdu nad Betlémem.