KONEC ANABAZE (IV)

Tak vyprávějí trávy, lesy a hory:

Mladé šly k moři velkému sbory,

bily se s lidmi, s mrazem a vedrem,

národů sudby vzpíraly bedrem,

ku předu sunuly dějin svých chod:

nad jejich hlavou jediný bod

byl hvězdy domova zářivý zjev,

té hvězdy nad Betlémem.

A tam,

od Urálu, kde kovy v zemi dřímají,

pod bílou Permí, nad kterou komíny dýmají,

pod Marianovkou, Omskem, Udou

v Jakutů kraji i kde dlouze hudou

nad Volgou k balalajce razbojnické skazky,

tam všude leží obět české lásky.

A smrt tu z lásky na sibiřské dráze

svět nazval slavně česká Anabaze.