KONEC DNE.

Ruch dne – to vzdálená echa...

a touha srdce – to klid –

Kdy konečně sudba mne nechá

z těch zdrojů edenských pít?

A přece vím, že bude po nich

se stýskat mi, hrobní kde šer,

po jitra těch funících koních,

vždy hotových v průlomy sfér.

Vždy hotových k letu a skoku,

jež střásaly chumáče pěn

v mou plachou a bázlivou sloku,

v můj skromný a vítězný den!

Neb ony byly jen žití,

po němž se žití zas pne,

Ty mrtvé máš v lůně svém kvítí,

já znám Tě – koncem Tys dne!