KONEC HÁDKY.

Šli milující sadem zkvětlým,

kol květů purpur plál a běl,

nad jejím vlasem skloněn světlým,

on tichým, snivým hlasem děl:

Viz rudé květy na jabloni,

viz ty, jenž zdobí hlohu keř,

mé lásky zvěsť z nich sladce voní,

ty rostou ze srdce mi, věř!

Však ona vrtíc hlavou děla:

Ty, jenž se nachem zaskvěly,

ty mého srdce krev jsou vřelá,

ty rostou z něho, příteli!

On odporoval. Vzešla hádka,

chtěl každý rudé svými zvát.

Jak skončila as ta pře sladká?

To, pravím, nechtějte se ptát;

vím, černohlávek na jabloni,

jenž letěl kol, se tomu smál.

Květ bílý ze srdce jim voní,

však rudý na líčku jim plál.