KONEC IDYLLY.

Podskalské zvony zvonily

jakoby na pohřeb z rána,

a byl to konec idylly,

jež byla pochována.

Šel starý vodník v průvodě,

už nemá pod skalou klidu,

kde hučí lodi na vodě

a hlučí zástupy lidu.

Rytíři vyšli z nitra skal,

kde dleli po sta let v míru,

když jim byl špičák prolámal

do sálu skalního díru.

Francouzský major v patách jim

škrtitel stráží, se plouhá,

nečinným už je kolik zim,

a je mu chvíle tak dlouhá.

Též pěti králů přízraku

pláč škubá za rakví rtoma,

neb v novém zbrusu činžáku

pranic se necítí doma.

Žid s hlavou sťatou pod paží,

jenž kradl hostie zvykem,

po sladkém soustě nebaží,

dnes by ho zavřeli mžikem.

Čert kuchař z Emauz posléze

po mnišsku zkuklen zub cení,

psa veda na žhavém řetěze –

co bylo, ach, škoda, – není!

Praktický svět je, zmoudřelý,

strašidla jsou mu již nicky,

uličky jejich pozdélí

osvětlil elektricky.

Přestal již vonět smolný pach

šumavské živice z ohrad,

je srovnán strmý břehu svah,

zde těžko si milencům pohrát.

Zhlazený kámen vyrovnán,

příkře se od vody věží,

ztulený domek rozkopán,

vše vánek provívá svěží.

Jen zlaté lože Libuše

pod skalou v hlubině zbylo,

by jednou v slavné předtuše

z tmy vzhůru vystoupilo.