Konec idylly.

Měl osmdesát let; leč byl tak čilý,

jak necítil by hrobu blízký chlad,

sedával na slunci blíž klidné villy,

a když se vnuci k němu batolili,

pohádku vážně počal povídat.

Vždy denně sklenku uherského vína

pozvolna srkal svrasklým, bledým rtem

a v altánu, kol něhož alej stinná

nad cestu klenbu tmavou rozepíná,

spal chvíli s milým v tváři úsměvem.

A z jitra na loži ho našli jednou

s tím vlídným úsměvem, jak smrti chlad

by nezastřel zrak clonou neprůhlednou

a nedotkl se čela stopou lednou

a rty – jak chtěly by cos povídat.