KONEC IDYLY (I.)

Můj příteli, z těch zdejších hor a lesů –

já, považ, celý rok už tady jsem –

dnes do dálky ti vřelý pozdrav nesu.

A řeknu hned, že osudu, jenž sem

v tu samotu mě zavál, žehnám dneska...

Můj příteli, ty pravdu měl jsi přec,

že okouzlí mě venkovanka hezká

a bude z toho svatba na konec.

A abych ti to řekl dvěma slovy:

jsem ženichem! Tak, nyní všecko víš!

Jdu, vím to, v život jiný, lepší, nový

a jsem tak šťasten, šťasten nanejvýš,

tak šťasten, jak jen jednou na tom světě

je člověk láskou ženy, již má rád,

tou láskou, která k prahu ráje zve tě

a které žehnám, žehnám nastokrát.

Nuž ano, příteli, jsem cele šťasten,

tak, že se bojím o své štěstí až...

Na dny a hodiny již měřím čas ten,

kdy v chrámě posvětí se svazek náš.

Mám v duši tolik štěstí, tolik záře

a tolik lásky, že bych objal svět.

Můj příteli, a půjdu od oltáře

a bozi mně snad budou závidět!

Můj příteli, jak vše ti jenom říci,

bys neměl to za výlev básnický?

Ta dívka krásná, zlatá, milující

až bude mou, ach mojí na vždycky,

jak unesu to všecko velké štěstí?

Tu velkou lásku, kterou nese mi?

Sám sebe ptám se, zda to možná jesti,

že tolik lásky je tu na zemi?

Ó, příteli, zda vzpomínáš tam v dáli

na onen večer, plný, plný hvězd,

když pod mým oknem naposled jsme stáli? –

Já tenkrát myslil jsem si na odjezd

a na to, co mi příští osud podá.

Mně nechtělo se z Prahy, víš to sám,

já nerad šel a ty jsi řekl: „Škoda,

že odcházíš...“ Ó, já si vzpomínám...

A dlouho, dlouho tenkráte jsem váhal

jít z města do hor, Bůh ví v jakou ves,

mne pocit smutku pojednou se zmáhal –

rád Prahu měl jsem jinak nežli dnes.

A myslil jsem, že těžko zvykat budu

na ticho samoty, jež neláká,

na horskou poušť a na venkovskou nudu

a jednotvárný život šosáka...

Já nedovedl srovnati si v hlavě,

že žít bych zvykl v zastrčené vsi,

já, uvyklý ti velkoměstské vřavě...

Na divadlo a Žofín vzpomněv si

já byl bych zuřil, že mám jiti z Prahy

kams v odlehlý a zastrčený kout,

zahodit vše, i vědecké své snahy,

a dosavadním zvykům odvyknout –

Mně bylo hrozno, abych někde zapad’,

kde nevěděl bych ani o světě,

venkovské bláto místo korsa šlapat

a čekati, až někdo pozve tě,

bys k nemocnému po venkovském zvyku

v poslední chvíli vyjel do noci,

kde ubožák už smrt má na jazyku

a z pravidla už není pomoci...

Se strachem nikdo neodjížděl větším

a netěšil se méně na cestu –

a hle, teď oné cestě blahořečím:

já našel jsem tu drahou nevěstu,

tak hodnou, milou, dobrou, že jen ztěžka

to štěstí chápu, že to poupátko,

ta malá čarodějka, víla, kněžka,

mou, věčně mojí bude za krátko!

Ach, příteli, jsem blažen! V prsou hárá

mně pocit, jenž v ráj mění život nám.

To sladké dítě jmenuje se Klára.

Viď, je to krásné jméno? Rád je mám:

i moje matka tak se jmenovala,

a tím to jméno je mi dražší jen.

Mě miluje ta čarodějka malá

a já jsem blahem celý opojen.

Je dcerou správcovou. Má jenom otce.

Já její matky nezastih’ jsem už,

umřela tyfem v předminulém roce.

Pan správce milý, rozumný je muž

a ke své milé, dobré, zlaté dceři

hlubokou, vřelou, něžnou láskou lne.

A Klára stejnou něžností mu měří.

Tak žijeme tu v lásce vespolné.

Ten starý pán! To netušil bys ani,

jaký to pocit nový, neznámý,

když starý pán, jenž lidí teď se straní,

svou starou ruku někdy podá mi

a steskne si, jak ve svém vdovství chudém

on osiří v ten svatební můj ples

a řekne mi, až s Klárou svoji budem’,

bych měl ji vždycky rád tak jako dnes...

Ó, kterak možno bylo by to, méně

tu předrahou že měl bych někdy rád!

Ó, nikdy ne! Při matky drahém jméně

jsem lásku svou jí slíbil tisíckrát,

a já to vím, mě srdce k tomu nutí,

že toto dítě, jež má rádo mne,

do posledního svého vydechnutí

milovat budu v lásce upřímné.

A myslím si, až i to dítě jednou

se matkou stane, oči dítěte,

dítěte mého prvně na mne vzhlednou:

tu myslím si, ráj pro mne vykvete,

ráj blažených... a tu se bojím skorem,

že nyní už tak příliš blaze mi,

a potom teprv nejšťastnějším tvorem,

ba nejšťastnějším byl bych na zemi...

Hle, příteli, tak ze všech snů a plánů,

jež mladé hlavy kdysi pletly nám

a jevily nám slávy zlatou bránu,

co zbývá? Nic. Však za ně uchovám

v svém srdci lásku ke své ženě mladé,

k bytosti nade všecko nejdražší,

jež růžová mi pouta na šíj klade,

leč k ráji mě svou láskou povznáší.

Buď zdráv, můj příteli! Já ruce obě

ti vřele tisknu. Druhu mladých let,

já psal jsem tento list, můj drahý, tobě

jsem o svém štěstí muset vyprávět

pro památku těch dnů, když jsme si děli,

že přátelství, jež v duši vzešlo nám,

ni láska k ženě nikdy nerozdělí...

Zda vzpomínáš, jak já si vzpomínám?

Buď zdráv, můj příteli! A hochu, posud

své vyvolené v srdci nemáš-li,

já přeju ti, tak jako mně ať osud

ti pravou láskou život okrášlí,

a přeji ti, až přijde sladký čas ten,

kdy srdce lásce padne za kořist,

bys byl tak cele, neskonale šťasten,

jak dnes je ten, jenž psal ti tento list...