KONEC IDYLY (II.)

Ty ptáš se mne, zda zhltila mě země,

že o sobě jsem nedal žádných zpráv.

Ne, bohudíky, kdybys přišel ke mně,

tu viděl bys, jsem ještě živ a zdráv,

však, ač tě zvu k nám upřímně, můj hochu,

i žena má i tchán můj tebe zvou, –

přec tebe prosím dnes, bys ještě trochu

k nám do hor odložil tu cestu svou.

Viď, nezlobíš se, upřímně tě zvu-li,

bys přišel k nám až pozděj’... Řeknu ti,

má drahá žena teď se ke mně tulí,

já její čelo líbám v pohnutí,

v svých rukou hladím její ručky bílé

a oba těšíme se, za krátko

že přinese nám dávno ždaná chvíle

maličké, drahé naše robátko...

Hle, teď to víš. Však pochopíš jen ztěžka,

co tato zpráva pro mne znamená!

Má každá myšlénka teď jinde mešká

a duše má je pýchou zmámená

a srdce moje překypuje blahem.

Jsem na svém dítěti teď závislý

a stále blouzním o robátku drahém,

jen je a ženu svou mám na mysli.

Ne, příteli, ty nechápeš to ani,

to velké štěstí mé jak dusí mne,

dnes celý svět bych objal do svých dlaní

v své lásce horoucí a upřímné.

Já o tom robátku, na které čekám,

bych stále mluvil jen a šel bych dnes

do polí, lesů, do samoty někam,

kde jásal bych a vyzpíval svůj ples.

Teď teprv se v mém žití rozezvučel

ten akkord plný, který chyběl tam,

teď teprv cítím, že má život účel,

když na své příští dítě myslívám,

teď teprv chápu celé kouzlo ženy,

když v lásce dává život dítěti,

ten život příští, dlouho vytoužený,

jejž nejsvětější láskou posvětí.

Teď teprv cítím, co v tom svatých kouzel,

být celým mužem, celým člověkem,

v životě, jenž se z tvého žití vzbouzel,

dál žíti ve vývoji odvěkém,

v dítěte svého dětství vidět znova

své dětství vlastní, v jeho dětských hrách

zas prožiti to vše, co člověk chová

v svých nejkrásnějších, dětských vzpomínkách.

Teď teprv cítím, co v tom luzné krásy,

když dětství tvoje znova začíná,

když ve vzpomínkách k srdci se ti hlásí

tvé zašlé mládí, láska matčina,

to svaté kouzlo domova, to všecko,

co prchlo dávno, ach, tak dávno, žel,

ten zlatý čas, kdy sám jak malé děcko

v laskavé oči svých jsi pohlížel...

Jen vysměj se mi, příteli můj, chceš-li!

Hle, fantasie moje bohatá:

já vidím se už jako stařík sešlý,

jak na svém klíně houpám vnoučata

a s babičkou, teď svojí žínkou mladou

jak vzpomínáme chvíle nynější,

a děti do klína nám hlavu kladou,

až spánek pomalu je zkonejší...

Nu, odpusť, příteli, čím bavím tě tu.

Ty nazveš mne snad vzorem šosáka.

Máš pravdu. Výhost dal jsem všemu světu,

jenž dávno mne už ničím neláká.

Mám svět svůj vlastní: drahá moje žena

a dítě mé, to teď můj celý svět...

Hle, u okna teď stojí zamyšlena.

Ach, ano, o čem lze jí přemýšlet?

Jen o tom, čeho duše naše obě

tak plny jsou, co přijde, přijde k nám,

co rozechvěný v kratičké už době

v tom malém království svém uvítám,

co bude našich duší štěstím, světlem,

co radostí nám duši omámí,

čím tato jizba promění se v Betlem,

kde bude dítě vládnout nad námi...

Má mladá žena oknem ven se dívá.

Pod okny v zahradě nám kvete bez.

Je jarní večer, kol se připozdívá.

Má žena ptá se, co to píšu dnes.

„Pojď, přečti si,“ já pravím. Přešla ke mně

a přes rameno čte mi zpověď mou...

A hle, ty drahé ruce tiše, jemně

mne kolem šíje zvolna obejmou...

Bez pod okny sem vůni sladkou nese

a máta voní, kvete reseda.

Hle, drahá žena moje pozvedne se

a ke klavíru tiše usedá.

Ty nevíš, příteli můj, co je kouzla

v té písni, kterou tiše zahrála...

Já poslouchám, mně s tváří slza sklouzla

a byl bych rozplakal se bezmála.

Víš, z „Hubičky“ tu kolébavku pěla,

již zpívá Vendulka... Ve chvíli té

má žena stranou na mne pohleděla:

i ona měla oči zalité.

To byly slzy štěstí, že je matkou,

že popřáno jí bude za krátko

tou Vendulčinou kolébavkou sladkou

hýčkati vlastní svoje děťátko...

Ó, drahé dítě, nade všecko dražší,

jež jako Simeon já spatřím rád,

až přijdeš, přijdeš v tuto jizbu naši,

tvá matička tě zlíbá nastokrát!

Ó, drahý květe, nevzbuzený posud,

kéž Bohem požehnán je život tvůj,

jen štěstí, štěstí dej ti dobrý osud,

tě andělíček boží opatruj!

...A žena umlkla. V té chvíli právě

kdos vešel. Někdo těžce stůně kdes.

Jí smutno bylo při té náhlé zprávě:

mám jíti k nemocnému ještě dnes.

Povinnost volá. Půjdu. Končím tudíž.

Buď hodně zdráv a vždy se dobře měj,

můj hochu milý, zdráv a šťasten budiž

a v příštích dnech si na mne vzpomínej!