KONEC IDYLY (III.)

Jest po všem tedy. Dostal jsem tvé psaní,

jímž odvětil jsi na můj telegram.

Jak je to možná, ptáš se. Nevím ani,

nevěřím posud. Jako strašný klam

a těžký přízrak, jenž mě ve snu mučí,

to vše se zdá mi býti. Hochu můj,

nad posledního žebráka jsem chudší,

mne ubohého z duše polituj!

Je tedy po všem. Je už tedy po všem.

Či přec jen se mi zdá ten hrůzný sen?

Ach ne, to pravda. Hrozná pravda, ovšem.

Já přece bdím, ba krutě probuzen

jsem ze své idyly. Teď hledím vůkol

a kolem mne je smutek, trud a děs.

I mého žití skončen, tuším, úkol,

a lhostejno, zda zítra nebo dnes.

Je po všem tedy. Já se domů vrátil,

krev nějak všecka ve mně ustydla.

Zoufalý pocit práznoty mne schvátil.

Je všude ještě zápach kadidla

a voskovic a věnců. Vůně těžká

a omamná. Ne, nejsem schopen slov.

Jsem sám, tak sám... Má žena jinde mešká,

mně odnesli ji v rakvi na hřbitov.

Jsem sám, tak sám. Co počnu si tu bez ní?

Jak strašné ticho je tu! Její hlas,

hlas její předrahý tu více nezní,

ne, ticho tu... Tak tedy odešla’s,

má dobrá ženo! V samotě a trudu

jsi nechala mne. Co mi zbylo teď?

Jak bez tebe tu, pověz, žíti budu?

Kam odešla jsi? Kde je odpověď?

Jsem sám, tak sám. Mé kroky znějí hluše

v té prázdnotě. Mráz duši táhne mi.

Až ke smrti je smutna moje duše,

v tom hoři i vzdech na rtu oněmí.

Je všecko tady, jako bylo za ní,

pod okny voní máta, kvete bez –

a přec to bolí, do krvava zraní:

jsem sám, tak sám, je tedy po všem dnes?

A ještě před týdnem, můj Bože milý,

jak tady u nás bylo jináče!

Tak nevýslovně šťastni jsme tu byli...

Dnes nemohu se dívat bez pláče

v to odestlané lože její prázné...

Na stěně dosud visí její šat,

můj ustrašený pohled na něm vázne,

vše němou řečí mluví odevšad.

Hle, okno, u něhožto ráda četla,

hle, klavír, na němž tehdy zahrála, –

já posud vidím, hlava její světlá

jak sklání se tam, šílím bezmála

a zdá se mi, že slyším píseň její,

již zpívala tu, kolik tomu dní? –

Nad klavírem se bílé ruce chvějí,

tu píseň slyším zas, tu poslední...

Ne, je to příliš, příliš krutá rána!

Tak sám, tak sám! Můj Bože, jaký trud!

Kolébka nová dávno uchystána

u okna tady stojí doposud

a kdo v ní bude spát? Kdo vloží do ní

mé dítě, kdo je zlíbá na čílku,

kdo nad tou kolébkou se něžně skloní

s tou písní: hajej, zlatý andílku –?

Ta prázná kolébka, to lože prázné...

Tak sám, tak sám! Můj druhu, věříš-li,

teď teprve mně slza v oku vázne,

když za pohřbu mi slzy nepřišly.

Já neplakal jsem slzami, leč krví,

když zaslechl jsem pohřební ten zpěv,

já tupě šel jsem za rakví a prvý

jsem hodil tupě hlínu na rakev.

Teď teprve má bolest v slzách taje.

Byl u mne tchán a plakal, „dcero má,

mé zlaté dítě,“ stále šepotaje.

Ach, zoufale tak je nám oběma...

Má žena zlatá! A mne při tom drtí

ta výčitka, že já jsem vinen sám

svým neštěstím, sám vinen její smrtí.

Jen s hrůzou na všecko si vzpomínám.

Já k nemocnému byl jsem volán tady,

na cestu vydal jsem se do noci.

Byl z továrny to dělník, člověk mladý

a nebylo mu více pomoci:

skvrnitý tyfus... Já se doma omyl,

však bylo pozdě už. Ten strašný host

zapadl k nám a jedním rázem zlomil

dva životy, s kterými třetí srost’.

V horečce slova mluvila mi sladká,

zda mám ji stále, vždycky stejně rád,

a zpívala: mé děťátko, tvá matka

tvá matička tě libá nastokrát...

V horečce blouznila a potom ráno

dne pátého jí na rtu umřel vzdech,

a bylo po všem, bylo dokonáno...

Jen já jsem zbyl tu ve svých bolestech.

Vzkřik divoký mi nyní v srdci vázne,

že dýchati má prsa nemohou.

Ty prázná kolébko! Ty lože prázné!

A vidím ženu svoji ubohou,

jak domů vedl jsem ji, žínku mladou,

jak odkládala svatební svůj šat –

a potom zas, jak do rakve ji kladou

a vzlykání a pláč zní odevšad.

Tak sám, tak sám... A venku voní máta,

pod okny ještě kvete modrý bez,

a bílý motýl za motýlem chvátá...

Tak sám, tak sám jen já tu sedím dnes,

tak sám, tak sám, tak nad žebráka chudší...

Tíživý smutek čelo olíbá

a náhle přízrak bolí mě a mučí,

že kolébka se zvolna kolíbá...