Konec léta.

Den parný, sivý v žhavé výhni plane.

A v slabý šelest listí mísí se ston trav

a květů vyprahlých, jimž bílé slunce pálí

do zmámených a polomrtvých hlav.

To bílé slunce! Ve předtuše skonu

a temné příšery, jež suchým listím zvoní,

ve skalách píská – chladným dechem vane –

to bílé slunce! Naposled se sloní

v nádheře barev, jasu, šíleného žití – – –

A chladne – chladne! Přízrak smrti svítí

jak meteor ve chladné zimní noci.

A hranu zvoní suché, zprahlé kvítí.