Konec martyria.

Noc byla krásná, božská, jakých málo v roce bývá,

na nebi luna plála, jiskřily hvězd zlaté roje,

padaly hvězdy v nekonečné dáli do příboje

a zdálo se, že moře symfonii věků zpívá,

v zahradách opuštěných poupat rozvily se trsy,

vše život slibovalo, jak životodárné prsy.

Pootevřeným oknem čerstvý proud se vzduchu linul

a císař necítil své sprahlé čelo tolik pálit.

Bolesti stišily se. Fantom přestal oči šálit.

Z temného kouta zmizel bílý stín, jenž k pouti kynul.

Za chvíli vešel opatrovník, na koleno klekl,

modlitbu zašeptal a ven se zádumčivě vlekl.

Na loži prostém polním císař mrtev s klidem v tváři

a nikde nezvonili jemu s věží velkolepou hranou,

odešel tiše ze života smrti slavobranou

s očima zavřenýma osleplýma novou září,

provázen Asraelem vstoupil v kraj věčného míru

za branou vítán legiemi padlých bohatýrů.

V mansardě jeho ztichly vzdechy, zmlkly monology,

sečteni prchli žití neblahého smutní dnové,

pod pyšným chladným čelem setlívají hrdí snové

a stuhlé tělo reka halí plášť, jenž má tvar togy.

A všechno v nic se rozplývá teď: suveréna práva,

vítězství, jásot, kletby, moře krve, geniova sláva!