KONEC PLÁČE.

Když matince v noci černé

Zatlačuješ oči věrné,

Ach tu pláčeš;

Když na drahé otce oudy

Sypají v hrob tvrdé hroudy,

Opět pláčeš.

Hrob zarůstá, s ním tvá rána,

Slza je co rosa zrána,

Tišej pláčeš;

A když zelený již stánek

Kde ty drahé pojal spánek,

Tiše pláčeš.

Tu se v srdce láska vloudí,

Z oka slza nechtíc proudí,

Sladce pláčeš.

Než to srdce, tvým co vládne,

Stalo se nevěrné – zrádné,

Hořce pláčeš.

Tu přátelství kyne rámě,

Ty tam dlíš co v svatém chrámě,

Volněj pláčeš;

Než přátelství v krátké době

Odpočívá samo v hrobě,

Ach zas pláčeš.

Co tu v bolu srdci zbývá,

Útěchu a sílu vlívá,

Když tak pláčeš? –

Pohleď k hvězdám, tam tě vítá

Láska věčná, slze sčítá,

Až – dopláčeš.