KONEC POHÁDKY.

„– a já též na té svatbě byl

a jedl s nimi, víno pil.“

Čas plynul. Rytíř zvolna stár

i jeho lásky hasl žár,

a princezna tak zpomála

mu jaksi tučnět začala.

A děti přišly, lásky plod,

pět, šest – a málo otci vhod

byl za dne jejich výskot, křik

i za noci, když výtržník

se do ticha tak rozplakal.

Čas plynul, plynul, plynul dál.

Vlas bujný proříd, vous mu zšed

a reumatismus v kostech ved

své rejdy v vlhkém počase.

A princezna už stala se

jakýmsi monstrem k nevíře,

jež stále roste do šíře

a tučnou má a žlutou líc,

pár vousů v ní, pár bradavic –

tak zírá tupě za syny,

již odcházejí z otčiny

oděni v pancíř železný

kdes dobýt krásné princezny.

I rytíř stoje u okna

zří za nimi, jej trápí dna,

má v líci unavený klid

a ze strachu, by nenastyd,

otevřít okna nedával

a synům šátkem nemával.

A tak jsem je zas navštívil.

Já nejed u nich aniž pil,

neb ničeho mi nedali

a k dveřím jaksi zírali –

já svatby jejich vzpomínal,

z nich žádný neodpovídal –

já poroučel se za krátko

a myslil si, ó pohádko,

že člověk nikdy nemá chtít

se k tobě zase navrátit...