KONEC POHÁDKY

A les opět zpustnul.

Princeznu zlatou zase vězní v černém hradě trojhlavý drak

a chrlí žár a síry v třesoucí se děsem kraj.

Je mrtvo kol.

Smutno je ňadro mé

a smutna duše má.

Na volných vlnách neúkojných tužeb se chvěje,

ve stojatých vodách pohřebných slz se utápí.

Je mrtvo kol.

A les opět spustnul.

Kvílící zvuk táhne se zněmlou houští,

výr těžkým tepotem křídel tiš hluchou brázdí.....

teď v stínech blesklo ustrašené oko

a laň prchá,

bílá laň.

Má duše se modlí.

Nebo choří starci jdou ve vyhnanství hlubokými závějemi a hlad je vede.

Vojíni klekají před bitvou pod žehnajícím objetí kněze.

A les opět zpustnul.

Oplzle hnusné tance vede šerednost nečistých čarodejnic nad ohni smrdutých kouřů

a z dáli ozývá se nářek stád hnaných na porážku,

ryk matek, jimž berou mláď.

Hadi!

Duše má rozervána řítí se v skon.

Tupí barbaři vtrhli do obětnic nedotknutých,

hruborucí, zprznili cudnost květův a poplvali bílou něhu světic.

Servány jsou úběly svatebních rouch čistých nevěst,

vůně myrt nevinnosti do prachu stékají,

panenství mystické krvácí ve chlípných rictech masa.

A les opět zpustnul.

Nádhery královských jasů rozváty.

Šero mlžné a sychravé zaplavuje rozdupanou zemi.

Šero mlžné a sychravé pláče s dalekých nebes.

Šero mlžné a sychravé plně sytí třísnivým kalem duši mou.

A les opět zpustnul.